Prarodiče...

Děda, babička, pro někoho naprosto normální lidi s kterými žijí a věnují se jim. Já dědu už dlouho nemám. 1. děda umřel, když mé mamce bylo 18 let. Nemohla jsem ho poznat. Druhý děda umřel ještě než jsem šla do první třídy, měla jsem ho ráda ale nepamatuji se na něj už skoro vůbec a to mě mrzí.
Obě babičky zatím mám.
Ale- jedna babička má rakovinu a drží se jen tak tak... pozastavili jí to ale nedávno si prošla takovým stresem, že se jí to může kdykoli zase rozběhnout. Druhá babička po mozkové příhodě je jako dítě. Sama si neudělá téměř nic...všechno zapomíná... no prostě katastrofa a to bude čím dál tím horší. Nevím je to krutý ale možná by bylo lepší, kdyby ta druhá babička už došla klidu, život neměla lehký. Nejhorší je, že ona si to všechno uvědomuje. Uvědomuje si, že zapomíná i to že nevidí na jedno oko...uvědomuje si že nemůže už normálně žít... je sama...není sama ale cítí se tak, nejednou nám tu brečela. Vrací se jí vzpomínky z války...

Jednou si pamatuji, že když u nás spala 1. babička dívala jsem se na film v místnosti kde spala. Najednou začala křičet a brečet...probudila jsem jí a ona mi řekla, že se jí zdálo jak nás všechny předvedli vojáci a chtěli zastřelit...to je hrůza. Ale ona v té době žila... ona to zažila...