Myšlenka mého dětství...jak ovlivnivňuje dospívání

Každé dítě vyrůstá na určité myšlence, představě, která ho provází až do dospělosti. Pak se myšlenka vytratí. Možná se na ní zapomene. Kdo ví.

Někdo si sní o tom, že bude princezna, někdo jen prostě doufám, že to celé přežije. Já jsem to měla a vlastně stále mám zvláštní. Od raného dětství vyrůstám na upírech. Ano, zní to hodně divně ale je to tak. Už od doby, kdy jsem nebyla schopná ani chápat, jsem žila s představou, že někde někdo takový je a je tu pro mě. Bála jsem se jich. V noci jsem se budila spocená, nedokázala jsem otevřít oči a ač bylo velké vedru krčila jsem se pod peřinou a chránila si tak svůj krk. Cítila jsem, že v mém pokoji někdo je a že mě sleduje. Slyšela jsem jeho oddychování a kroky blížící se ke mě. Když jsem otevřela oči viděla jsem v rohu pokoje siluetu. Ano, až tak moc pracovala moje fantazie.

Nevím, kdy jsem se poprvé setkala s pojmem upír. Možná v nějakém seriálu. Ano, když jsem byla malá dávali takové záhady a nevysvětlitelné úkazy. Vždycky jsme se na to s mamkou koukaly, já byla vystrašená ale zároveň mě to hrozně bavilo. Možná už tady začala moje posedlost nadpřirozenými věcmi.

Upíry jsem viděla všude. Komunikovala jsem s nimi. Moje fantazie pracovala na plné obrátky a já se jich nesmírně bála. Tehdy jsem nevěděla, že si to všechno jen vysnívám. Pamatuji si až moc žije, jak jsem si v noci chránila krk.

Pak nastal zlom, ze dne na den jsem se jich přestala bát a začala jsem je vítat do mého života. Začala jsem s těmi představami a sny žít. Pomáhalo mi to, byla jsem na něco upnutá. Upíří se stali mými společníky a už nikdy se jich nezbavím. Nevěřím, že existují doopravdy ale věřím, že existují v mé hlavě. Jsem možná blázen, přehnaný snílek, ať si každý o tom myslí co chce. Později ti upíři začali dostávat i tváře. Tváře lidí, které mě něčím okouzlili, zaujali.

A teď? Není den, co na ně nemyslím. Ovlivňují můj život, vkládám je do svých snů a příběhů. Fascinují mě. Ne, už se jich nebojím ale stále mám z nich respekt. Jsou to stvoření v mé hlavě.Teď si většina z vás klepe na čelo a říká si, že jsem se vážně zbláznila ale já to tak necitím. To je moje myšlenková minulost.

Vážně jsem blázen?