Po bouřce...

 Přišla bouřka, konečně a smyla ze mě všechen prach a pot posledních dní... a to doslova. Počkala jsem, až se pořádně rozprší a vyběhla jsem do deště, tancovala mezi kapkami. Kapičky deště mi pomalu stékaly po těle, vpíjely se mi do oblečení a cuchaly mi vlasy... bylo mi úžasně. Mamka na mě volala, ať se jdu schovat, že prý je velká pravděpodobnost úderu blesku, ale já se nedala. Nebojím se přeci toho, co mi přijde tak úžasně fascinující. Ano, mám ráda bouřky, i ve vztazích. Vždycky se po bouřce tak vyčistí vzduch a všechno je mnohem hezčí než před tím. 

Pak jsem po dlouhé době únavných veder pocítila něco, co už dlouho ne: chlad, zimu. A já ten pocit vítala s otevřenou náručí...
V pokoji jsem otevřela všechna okna co šla, proudí mi sem ten úžasný vzduch a já volně dýchám. Venku zpívají ptáci, radují se. Květiny znovu zvedly své květy k nebesům, dostaly vláhu, smějí se. V dáli jsou ještě slyšet hromy, ale už se jich nikdo nebojí... příroda očistila, zavlažila a rozzářila...