Jsem šťastná, ale moje podvědomí tento stav nebere

2. květen 2009 | 10.23 |

Když tak poslouchám příběhy lidí, kteří jsou okolo mě...jejich problém a starosti napadá mi při tom, že já jsem vlastně šťastný člověk. Jen to moje podvědomí tak nevnímá. Proč?
Mám úplnou rodinu. Táta sice trochu víc pije pivo, občas mi přijde, že o mně ani neví. Bratr mě nikdy nebral za sestru, a tak se ke mně i chová. Babička je po mrtvičkách jako malé dítě a někdy ani neví, kdo jsem, druhá babička lítá po doktorech a má ty nejhorší nemoci. Ale mám rodinu a jsem v ní vcelku šťastná. Mám totiž skvělou mámu a babičku. A to mě drží nad vodou v rodině.
Mám přátele. Mám pár opravdových přátel, kterým se mohu svěřit. Mám pár kamarádů a mám i pár známých, se kterými se vídám sice jenom v divadle a vím, že by za mnou třeba sami nikdy nepřijeli, ale mám je ráda.
Bydlím na vesnici, nemám problém s živobytím. Mám velký pokoj.
Peníze? Nejsme na tom finančně moc dobře, ale nejsem na tom zas tak špatně, abych mohla říkat, že strádáme. Ano, vybíráme si, co koupit můžeme co ne, nemáme luxus, ano nakupuju u Vietnamců, ale což. Ani já si nemůžu moc stěžovat. Mizí mi sice peníze neskutečně rychle, ale zatím pokaždé když jsem chtěla někam jet, tak jsem na to měla... za to děkuji i některým lidem od divadel, že mi nabízejí levnější lístky.
Mám motorku, kdykoli chci, můžu vypadnout ven...projet se, užít si volnosti. Už nejsem tak závislá na autě a rodičích když někam chci, aspoň v létě ne.
Mám mámu, která mi nezakazuje moje akce ať je sebe šílenější (např. z Phy sama domů po půlnoci) a ještě pro mě přijede k vlaku.
Chodím na gympl, kde máme úžasný kolektiv a skvělé učitele...

A myslím, že bych takhle mohla psát ještě hodně příkladů. Chybí mi jen jediné. Oboustranná láska. Vlastně nechybí, jsem radši sama, neomezována, nesvazována... ale...

Proč upadám do depek, které jsou bezvýznamné, proč beru maličkosti jako velké věci a to mi kazí to moje štěstí. Vždyť já jsem vlastně šťastný člověk. Co jiní by za to dali a já si tady stěžuju!

Proč se prostě nespokojím s tím, co mám a  chci pořád víc a víc... ta lidská chamtivost! Ale jednou to poznám, jednou za to budu ráda... až to ztratím....

Kopie - 812121

Zpět na hlavní stranu blogu