Chtěla jsem přemýšlet, ale nebe nechtělo...

15. červenec 2009 | 12.13 |

Dnes ráno jsem vstala v 10 hodin. Poslední dobou tak vstávám častěji, vlastně od té doby, co jsem se vrátila ze stanování FaTaFa. Asi se moje tělo snaží nahnat to, co ztratilo právě na onom víkendu, ale nelituju toho, mám přece prázdniny.
Po kompletním probuzení a zkulturnění jsem se vydala do lesa. Chtěla jsem si pročistit hlavu, popřemýšlet, zavzpomínat na lidi, které už nikdy neuvidím a taky se prostě jenom projít, nadýchat čerstvého vzduchu a zapomenout. Zapomenout na všechno co se tu v uplynulém týdnu děje. Také jsem si chtěla projet fotky těch, které mám ráda. Zjistila jsem, že těch lidí je hodně, ale ne všichni cítí totéž. Chtěla bych spoustu věcí změnit, ale teď nemám sílu, ani projít se po lese.
Vstoupila jsem do lesa s brýlemi na očích a s mokrými vlasy. Doufala jsem, že mi uschnou. Neudělala jsem moc kroků a na mojí hlavu se snesla první kapka. "Prší" prolétlo mi hlavou, ale ani omylem mě nenapadlo vrátit se. Řekla jsem si, že vlasy už mám stejně mokré a studená sprška mi jenom prospěje... jak má miluju déšť. Šla jsem dál a dál, kapek přibývalo, ale stále jenom mrholilo, nepršelo. Vstupovala jsem hlouběji do lesa a mířila jsem svoji nejoblíbenější trasou přímo k rybníkům v lese. Nedošla jsem daleko. Najednou mi les nebo spíše obloha ukázala, že dál jít nesmím. Začalo hřmít. Nejdřív jsem si řekla, že to nevadí...ale čím víc hřmělo, tím častěji mi na mysl přicházela myšlenka, že chodit při bouřce lesem je pomalu sebevražda. Vědomá sebevražda, jak jinak. Obrátila jsem své kroky k místu, který je na kraji lesa a kam jsem tak ráda chodila před prázdninami...na můj strom.
Obloha byla čím dál tím víc tmavší a hromy byly slyšet blíže a blíže. Mrholení nepřestávalo, ale také nezesilovalo. Zachovala jsem čistou hlavu a šla zpátky domů. Přišla jsem domů a vyčerpaná lehla na pohovku. Nemůžu pochopit, proč jsem byla tak vyčerpaná...copak to už se moje tělo hroutí?

Teď bouřka odchází, neviděla jsem ani jediný blesk a od té doby uslyšela jen tlumené ozvěny hromů ... nechtělo snad nebe, abych byla v lese a přemýšlela? Samozřejmě, že to s tím nemělo nic společného, jen mě to tak napadlo!

!Láska a nenávist jsou city vzájemně si odpovídající!

2008-09-05-173000-makro-ostrav

Zpět na hlavní stranu blogu