Mé porcelánové panenky

23. srpen 2009 | 12.00 |

Jako většina holek jsem i já měla přání, dostat pod stromeček panenku. Měla jsem jednu nebo dvě, se kterými jsem si hodně hrála, ale pro dítě nikdy hodně není dost. Tak jsem na každý dopis Ježíškovi kromě autíčka na dálkové ovládaní psala i panenku. Autíčko jsem nikdy nedostala, ale jednou jsem rozbalila dárek a vykoukla na mě moje první porcelánová panenka. Měla jsem z ní radost. Tyhle papenky jsou ideál krásy dřívějších let. Nejsou to panenky na hraní, ale i přes to jsem neodolala a starala se o ní jako o vlastní dítě.
S dalšími Vánocemi přišla i další panenka... a pak další a další, až jsem se nakonec vypravila s rodiči do Polska a vybrala si svoji zatím poslední, největši a nejkrásnější. Od té doby mám panenek šest a zaujímají svoje čestné místo na skříni, odkud mají nádherný rozhled po celé místnosti. Zdobí mi pokoj za cenu toho, že je občas sundám, vyperu šatičky a opráším od prachu. Při příležitosti malování jsem je zase jednou sundala, abych se koukla na jejich hezké tvářičky.
Po dlouhé době stání si na pár dní lehly. Sundala jsem jim brýličky, které mi trochu kazí jejich výraz i když k nich patří. Kloboučky šly také dolů, k oprášení nestačí pouze prachovka.

Málo kdo si jich všimne a podívá se blíže, ale řekla bych, že je to tak lepší... kdo by taky chtěl být pořád jenom okukován.

Teď už k Vánocům porcelánové panenky nedostávám a pochybuju, že se někdy ta tradice trvající téměř pět let obnoví, kam bych je taky potom všechny dávala.
Jedině tyhle panenky dokazovaly, že jsem dívka. Jinak jsem totiž všechno dědila po bratrovi a co jsem nedědila, to jsem získala ve škole. (Jako třeba sběr hokejových kartiček, pranice,...).

Jsem hrdá na to, že můžu mít své porcelánové panenky...

Nepojmenovaný 1

nejpomenovaný2

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře