Vzpomínám...

Tento článek je psaný dne 3.8.10 kolem 10 hodiny do mobilu cestou na rodinný výlet, proto omluvte text bez háčků a čárek. Při psaní jsem poslouchala písničku Possibility ze soundtracku Twilight: New Moon. Tahle písnička ve mně vyvolává smíšené pocity a vzpomínky doteď...

Nekdy, kdyz mam cas premyslet, zacnu se bat budoucnosti a premyslim nad minulosti. Nedavnou minulosti, ve ktere jsem zila a kde jsem se vubec nepoznavala. Nechtela jsem domu, delala jsem veci, za ktere se zpetne stydim, ale nelituji jich. Jsem clovek cilevedomy, a kdyz si stanovim cil snazim se udelat vsechno proto, abych se k nemu dostala. To jsem udela i na prelomu meho 17. a 18. veku zivota. Bezmyslenkovite jsem konala veci drive pro me tak vzdalene. Zustavala jsem jeste dlouho po skole ve meste, jen tak jsem stala a cekala. Z domu jsem ujizdela na motorce stale jednim smerem a kdyz jsem se nahodou priblizila k cili, citila jsem uzasny pocit, ale asi jsem si spousu veci namlouvala. Daji-li se namlouvat slova, vety, narazky. Po dlouhe dobe jsem mela pocit, ze ziju pro nejaky cil, usinala jsem s vybornou naladou a probouzela se s placem, protoze jsem vedela, ze svoje priblizeni k cili byl klam, spise jsem se oddalila. Je to zvlastni o tom ted zpetne psat, vyvolava to ve me prapodivne pocity, smutek, stesk, ale i vzpominky u kterych se neudrzim  usmevu a ty prevladaji. Ted je to pryc a ja bych mela byt rada, mela... Vim,  ze jak zacne skola vzpominky se vrati silnejsi nez kdy driv. Jako ze zacarovaneho kruhu. I kdyz vim, ze tentokrat to nebude stejne, uz na to totiz nejsem sama.