Vítězství smíchu (část I.)

31. březen 2011 | 16.19 |
› 

Slzy jí stékaly po tváři, ale uvnitř se smála. Věděla, že zvítězila, za své vítězství zaplatila krutou daň, ale o to více se cítila volná. Po dlouhých dnech plných zoufalství, smutku a pláče, uviděla světlo, které prosvítalo hustou zdí stromů a lesního porostu. Zastavila se a vnímala to světlo každou buňkou svého těla. "Jsem volná, konečně volná!"

           Ten den, kdy začal její příběh, byl jako každý jiný, ale přeci se v něčem odlišoval. Slunce svítilo z nebe plného jasné modře, ptáci zpívali svoji krásnou a veselou píseň, stromy si šeptaly příběhy noční oblohy. Stejně jako ona, ani stromy po celou noc nezamhouřily oči. Dívaly se na jasný měsíc a při pádu hvězd si přály stále jedno a to samé: chtěly být volné, odpoutat se od země, zvednout své těžké kořeny a projít svět křížem krážem.
           Dívala se z okna a usmívala se, loučila se. Nadešel ten den, na který se tak těšila, ale kterého se i obávala. Měla opustit všechno, na čem jí až doteď záleželo, ale byla přesvědčená, že získá víc, než ztratí.
           Koutkem oka zahlédla taxík, který si objednala před pár minutami. Rychle popadla zavazadla a utíkala vstříc novému životu. Když probíhala bránou, zastavila se. Naposledy se otočila a zašeptala: "Sbohem". Po tváři jí stekla slza. Rychle ji utřela hedvábným kapesníčkem, nastoupila do taxíku a v momentu, kdy se auto rozjelo, ucítila něco, co ještě nikdy předtím: stesk a pochybnosti. Najednou si nebyla jistá, jestli udělala dobře, že se pro vidinu nového života vzdala všeho, co tak milovala. Náhle se jí před očima objevila tvář chlapce, který ji provázel životem od narození. Její nejlepší přítel, i toho dokázala opustit. Zavřela oči, cítila se unavená, snad po probdělé noci, nebo tím očekáváním. Nedokázala udržet víčka otevřená, a tak upadla do hlubokého, bezesného spánku.
           Probudil ji prudký náraz. Nedokázala otevřít oči, ale cítila prach, který vdechovala, a bolest, která pulzovala v její hlavě. Netušila, co se stalo a kde je, nevzpomínala si, kdo je. Pomalu otevřela oči a neviděla nic. V prvních chvílích jí problesklo hlavou, jestli jen nesní. Pak jí ale bolest hlavy potvrdila její hroznou představu, že je někde ve tmě, sama.

Snažila se prokouknout tmu a rozeznat nějaké předměty. Po chvilce se jí podařilo vstát, ale hlavou jí prolétla ostrá bolest a při dotyku ucítila svoje vlhké vlasy. Začala rozeznávat velké předměty okolo sebe, které se tyčily do nebe. Ano, viděla nebe, temné jako dno hluboké tuně, bez měsíce, bez hvězd. Náhle si uvědomila, kde je. Ty věci, co se okolo ní tyčily, byly stromy a ona mezi nimi stála bez hnutí a poslouchala zvuky nočního lesa.
           Nedokázala si vybavit, jak se tady objevila, dokonce ani nevěděla, co se dělo před tím, než se zde probudila. Vybavovala si jen tvář chlapce, nevěděla kam ho zařadit, ale přesto se jí zdál tak povědomý. Jako by ho znala celé roky.
           Najednou zaslechla houkání sovy a to ji vrátilo do reality. Hlavou jí kolovaly tisíce otázek a nevěděla, na kterou z nich má hledat odpověď jako první. Byla zmatená. Kde to je? Dokázala jen určit, že je v lese, v noci, ale jak se tam dostala? Hlava ji bolela a to jí znemožňovalo přemýšlení, nedokázala se rozpomenout. Cítila, že je kousíček od odhalení odpovědi na otázku, ale zároveň věděla, že na ni nemůže odpovědět.
           Náhle se rozběhla do temného lesa, nevěděla, kam utíká, hlavní pro ni byl pocit, že není bezradná. Jemný vánek jí šlehal do tváře a její husté, kudrnaté vlasy za ní vlály jako temný závoj. Zastavila se, měla pocit, jako by byla zase na místě, ze kterého se rozeběhla. Všude to vypadalo stejně, jen tma a černé obrysy stromů. Schoulila se k jednomu z kmenů a začala plakat. Slzy jí pomáhaly, vyplavovaly všechnu tu bezmoc, kterou cítila.

Pokračování MOŽNÁ příště!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Vítězství smíchu (část I.) zlomenymec®pise.cz 03. 04. 2011 - 12:02