Vítězství smíchu (část II.)

1. duben 2011 | 09.30 |
› 

První část zde: pajenka.svetu.cz/21744-vitezstvi-smichu-cast-i.html

Když otevřela oči, uviděla oslňující světlo slunce. Bylo ráno. Slzy ji natolik vyčerpaly, že schoulená u stromu usnula. Podívala se na sebe a uviděla tu spoušť, kterou způsobil včerejší běh. Šaty měla roztrhané a zablácené, na noze měla červenou rýhu, a když se jí dotkla, ucítila bolest. Uvědomila si také, že má hlad a žízeň. Rozhlédla se okolo sebe. Stále doufala, že včerejší zážitek byl jen sen. Chtěla se probudit v měkké posteli a oddechnout si, ale když se rozhlédla, uviděla jen spoustu stromů.
           Do očí se jí tlačily další slzy, ale tentokrát jim zabránila dostat se na povrch. Vstala a dala se cestou necestou. Snažila se držet stále stejný směr. "Musím přeci dojít na okraj lesa, někde musí končit." domlouvala svému podvědomí. Chodila dlouhé hodiny bez zastavení. Hlad a žízeň ji zmáhaly, ale nikde neviděla jedinou kaluž, ze které by se mohla napít, a dokonce i lesní plody jako by se před ní schovaly.
           Nohy ji bolely, měla je od větviček poškrábané, a když už tu bolest nemohla vydržet, svolila svému tělu, aby se sesunulo na chladnou zem. Vzhlédla k nebi a uvědomila si, že už není tak světlé, jako bylo, když se probudila. Musela chodit hodiny a hodiny, a přesto se jí ten les zdál stále stejný.
           Slunce se chýlilo k západu a s ním odcházelo i teplo. Nechtěla už dál jít, lehla si do náruče kořenů a upřeně hleděla do korun stromů. Snažila se vzpomenout, ale čím více přemýšlela, tím více se jí do mysli vkrádaly temné myšlenky. Zavřela oči, aby je zahnala a vyčerpáním usnula.
           Zdál se jí sen. Sen o velkém domě, který stál na malé zahradě, plné červených květů. Byl jí tak povědomý, tušila, že to byl její domov. Seděla v okně a koukala ven, slyšela ptáky zpívat a stromy šeptat. Náhle zahlédla chlapce a v srdci se jí rozlil pocit štěstí. Znala ho, měla ho ráda...

           Ráno se probudila celá polámaná, ale cítila, že je o kousek blíž. Vzpomněla si na svůj domov i na chlapce, který s ní vyrůstal. Uvědomila si, že by pro něho udělala cokoli, teď už to věděla, ale také věděla, že ho opustila kvůli vidině lepšího života. Toho života, který právě prožívala, byla ztracená v nekonečném a krutém lese.
           Náhle se cítila silná. Učinila rozhodnutí, které chtěla realizovat. Chtěla se vzdát nového světa, ze kterého se toužila dostat a přála si vrátit se k onomu chlapci. Pomalu se snažila vstát, ale její kolena se pod váhou těla podlomila. Byla příliš slabá, protože dlouho nejedla a ani nepila, ale její mysl ji jakoby nadnášela. Zhluboka se nadechla a vstala. Hlava se jí zatočila, až se musela zády opřít o strom, ale stála na svých nohou a byla rozhodnutá vyrazit. Udělala pár kroků vpřed a brzy získala jistotu v nohou.
           Nechodila dlouho, slunce se sotva vyšplhalo doprostřed nebe a ona před sebou uviděla vyšlapanou cestičku z jehličí. V tu samou chvíli, co zahlédla cestu, se jí v hlavě rozsvítila naděje. Rozběhla se po cestě, ale nohy jí brzy vypověděly službu a ona si musela odpočinout. Sedla si na okraj cesty a zaposlouchala se do zvuků lesa. Slyšela stovky písní ptáků, kteří jí létali nad hlavou, vnímala šeptání listů stromů v jemném vánku a v dáli
rozpoznala křik sojky, která varovala obyvatele lesa před něčím zlým.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář