Vítězství smíchu (část III.)

1. duben 2011 | 20.38 |
› 

První část příběhu zde: pajenka.svetu.cz/21744-vitezstvi-smichu-cast-i.html
Druhá část příběhhu zde: pajenka.svetu.cz/21762-vitezstvi-smichu-cast-ii.html

Za sebou zaslechla zašustění kapradí a zlomení větvičky. S trhnutím se otočila a hleděla přímo do očí mladého srnce, který před ní stál a upřeně se jí díval do očí. Dívka to považovala za zázrak a za znamení. Vstala ze země a vydala se dál po cestě. Když se ohlédla, srnec už tam nebyl. 

         Cesta byla dlouhá a klikatá, dívka často musela přelézat přes velké kameny, ale vždycky když zdolala jeden, cítila pocit malého vítězství.
         Tu noc nemohla usnout. Byla sice unavená a měla pocit, že se jí už druhý den nepodaří vstát, ale hlavou jí kolovaly tisíce myšlenek. Vzpomínala na domov a na svoje krásné dětství, kdyby mohla, vrátila by to zpět. V těch dnech byla šťastná.

          Další den se probudila s hlavou plnou myšlenek a s odhodláním zvítězit nad lesem. Vstala a s jistým krokem se vydala po cestě, o které doufala, že ji vyvede ven z lesa. Věřila jí, ta cesta se teď stala její jedinou přítelkyní. Aby zahnala dlouhou chvíli, začala si zpívat veselé písně. Zpívala o lásce, o štěstí a v těch chvílích opravdu věřila, že ji to všechno doma čeká.
         Po několika hodinách vleklé chůze zahlédla něco nepředstavitelného. Viděla slunce, které prosvítalo mezi stromy, viděla louku plnou lučních květů. Padla na kolena a plakala. Plakala tak dlouho, až jí došly slzy a pláč vystřídal smích. Po všech čtyřech se proplížila na louku, kde si lehla na záda a nechala se zahřívat slunečními paprsky a zároveň ovívat teplým letním větrem.
         To místo znala, poznala ho hned ten první okamžik, co ho zahlédla. Byla to louka kousek za vesnicí, kde vyrůstala. Smála se.
         V dáli zahlédla postavu muže a teprve teď pocítila opravdové štěstí.


         Od těch dob už dívka nikdy neplakala. Byla šťastná, a jak později vyprávěla, slzy jí už došly a teď přišel na řadu smích. Smála se často a na všechny. Ten smích ji dal dar zapomenout na to, co je to pláč.
        

         Slzy a smích jsou v našem životě nepostradatelné, je to naše přirozenost a často i nutnost. Je to něco, co je do každého z nás vryto jako kapky barvy v jednotlivých buňkách našeho těla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře