Zločin a trest

1. červen 2011 | 15.00 |

Je to už nějaká ta doba, co jsem tuhle knížku četla a musím se přiznat, že jsem v ní nalezla jisté zalíbení. Vražda a psychologie vraha, to je něco pro mě. Hledáte-li ale napínavý detektivní příběh plný zvratů, běžte raději o knihu dál.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Zločin a trest

Podrobný obsah:
Část první
Hlavní hrdina Rodion Romanyč Raskolnikov se za horkého červencového odpoledne vykrádá
z petrohradského domu, kde má pronajatý pokoj. Jsme svědky jeho myšlenkových pochodů a tak postupně pronikáme do tajů jeho podivné povahy. Je to velmi chudý bývalý student právnické fakulty. Je nerozhodný, trochu podivín a velmi žalostně, výstředně oděn. Z jeho monologu je zřejmé, že se chystá něco udělat, ale není zcela rozhodnut, snad mu chybí odvaha. A jak se zdá, tento čin se mu i do určité míry protiví ("...Když mám takový strach už teď, jak by mi asi bylo, kdyby opravdu jednou mělo dojít k činu? ...Copak jsem si opravdu mohl umanout tak hroznou věc? Jaké špinavosti je schopno mé srdce!..."). Studentovým cílem je byt staré lichvářky Aleny Ivanovy, které prodá (dá do zástavy) zlaté hodinky. Je zde velmi patrná bída a zoufalství z nedostatku peněz.
V náhlém návalu touhy po společnosti zamíří Raskolnikov do hostince, kde se dá do řeči se zuboženým, přiopilým úředníkem Marmeladovem, který mu vypráví svůj osud, popisuje život v chudobě, který by mohl být nadějnější nebýt Marmeladovova sklonu k alkoholu. Také se zmíní o své dceři Sofji Semjonovně, která se musela prodávat, aby její otec a rodina měli peníze na
jídlo a neumřeli hlady.

To jej velmi zaujme a pobouří. Raskolnikov Marmeladova nadále doprovází do jeho bytu, sám by zřejmě v takovém stavu nedošel. V bytě na ně čeká rozhořčená nemocná manželka a plačící děti. Raskolnikov jim před odchodem nechá na parapetu hrstku drobných. Později se rozmýšlí, zda se nemá vrátit a peníze si nechat, ale neudělá to.
Druhý den zrána mu služebná Nastasja přinesla dopis od jeho matky. Pulcherija Alexandrova psala, že se jeho sestra Duňa bude vdávat za bohatého čtyřicátníka Petra Petroviče Lužina. Ne z lásky, ale kvůli majetku, aby mohla podporovat bratra a matku. To Raskolnikov odsoudí. Nesouhlasí s tím a je velmi rozhořčen, že se jeho sestra chce obětovat kvůli němu. Nechce, aby se vdávala za tímto účelem a touto
cestou, bez lásky, dokonce ji srovnává se Soňou a připadá mu, že si jsou v tomto velmi podobné. Obětují se pro své blízké. Sám ale nenachází východisko, jak by sám dostal rodinu z chudoby a sestra tak k tomuto kroku neměla důvod.
Na svých procházkách Petrohradem zamířil ke svému příteli z univerzity, Dmitriji Prokofjiči Vrazumichinovi. Jdouc po bulváru spatřil mladou dívku, v rozedraných šatech, opilou. Domyslel si, že byla zneužita, předal ji strážníkovi a dal mu dvacet kopejek, aby ji mohl odvézt domů a aby ji nikdo další nic neudělal. Později toho litoval. Sám nepracoval, spíše se tak protloukal životem ve velmi chudých podmínkách. Často neměl co jíst a jediné finanční příjmy měl od své matky, která je těžko spořila z
důchodu a svému synovi posílala.
Nemohl se rozpomenout, proč vlastně k Razumichinovi chtěl jít a pak ho napadla zvláštní myšlenka, že k Razumichinovi zajde později ("...Hm...k Razumichinovi zajdu, jak by ne...ale - ne teď...zajdu k němu...nazítří po tamtom, až budu mít tamto za sebou a všecko půjde movou cestou..." A náhle se vzpamatoval "Po tamtom! Ale copak k tamtomu dojde? Copak k tomu opravdu dojde?..."). Došel do hospody, dal si vodku a usnul opilý ve křoví. Zdál se mu sen, hrozivý sen, kde byl svědkem ubití koně k smrti opilým majitelem. To násilí se mu hnusilo a zdálo se mu nemožné, že by on sám měl takto násilně někoho zabít, jak si naplánoval. Domů šel oklikou kolem Senného náměstí, kde náhodou vyslechl rozmluvu kupců s Lizavetou Ivanovou, sestrou Aleny Ivanovy, kterou chtěl zabít. Tak se dozvěděl, že jeho oběť bude zítra večer v sedm hodin doma sama. A tak se rozhodl svůj čin uskutečnit.
Raskolnikov celý den prospal a nazítří kolem šesté se připravil. Neměl všechny podrobnosti zcela promyšlené, protože věděl, že jakmile by si to stanovil napevno, k činu by se neodhodlal. Znechutilo by ho to jeho podlostí a vypočítavostí a nebyl by toho už schopen. Přišil si poutko do kabátu, ukradl sekyru a schoval si ji pod kabát. Vydal se opačným směrem a oklikou došel ke stařenině bytu.
Alena Ivanova byla nedůvěřivá, ale přesto mu otevřela. Raskolnikov v nečekané chvíli vytáhl sekyru a stařenu zabil. Vzal několik zlatých věcí a váček s penězi, který měla stařena kolem
krku. Byl však donucen zabít i Lizavetu, která se nečekaně brzy vraátila domů. Cítil odpor a zhnusení nad svým činem. Jen o vlásek unikl lidem, kteří se dobývali do tichého bytu, i když by se chvílemi nejraději ke všemu přiznal. Vrátil sekyru, kterou stačil omýt od krve a nepozorovaně se celý zdrchaný vrátil do svého pokoje.
Část druhá
Po dva dny dlouhém spánku se konečně probudil. Nebylo mu dobře (...V první chvíli myslil, že zešílí. Strašlivě ho zamrazilo; ale mrazení cítil i v horečce, která začala už dávno, když spal. Teď ho to však roztřáslo, že se mu div nevylámaly zuby a všecko v něm jen nadskakovalo...). Vzpomněl si na to, co udělal. Horečně začal zahlazovat stopy a prohlížet, zda na sobě nemá krev. Našel ji na třepení nohavic, a tak je odřízl. Také byly krvavé stopy v kapse u kabátu a na jedné ponožce, ale ta byla už tak špinavá, že krev stejně nebyla vidět. Lup ukryl do díry ve zdi pod tapetou. Měl pocit, že mu mozek vynechává, mrazilo ho. Někdo zabušil na dveře. Raskolnikov dostal obsílku z úřadu. Měl jít na policejní komisařství. Zalekl se, ale šel. (..."Kvůli čemu to jen může být? Já přece s policií nic nemám! A proč právě dnes?" lámal si trýznivě hlavu. "Panebože, ať už to mám za sebou!"... "Jestli se zeptají, možná že to řeknu, pomyslil si, když se blížil ke komisařství... "Vejdu, padnu na kolena a všechno povím..." pomyslil si, když vyšel do třetího poschodí...). Policie po něm však (k jeho úlevě) chtěla jen podepsat směnku, kvůli neplacení nájemného. S ulehčením odcházel, ale policejní komisař Ilja Petrovič začal jen tak mimochodem mluvit o té nedávné vraždě a Raskolnikov, který byl již na odchodu, omdlel. Policistům to připadalo divné a začali ho podezřívat ze spáchání tohoto činu.
Raskolnikov se zalekl, že u něj chtějí provést domovní prohlídku a umanul si, že musí zahladit stopy, tedy zničit kradené předměty. Nejprve je chtěl hodit do řeky, ale nakonec je ukryl do starého průjezdu pod kámen. Vzpomněl si, že před vraždou si umanul, že po tamtom zajde k Razumichinovi. Razumichin mu nabídl
práci překladání, když viděl v jakém je zuboženém stavu, ale Raskolnikov to odmítl a beze slova vysvětlení nebo vděku odešel. Při cestě zpět se připletl pod kola kočáru, kočí ho přetáhl bičem a jedné ženě se ho zželelo a dala mu dvacet kopejek. Raskolnikov peníze hodil do vody. Ze spánku, do kterého se dal, jakmile přišel domů, ho probudil strašlivý křik, jekot a hvízdot. Jako by na chodbě bili nějakou ženu. Později ke své hrůze zjistil, že to byly jen halucinace. Došlo mu, že je nemocný. Pak upadl do bezvědomí.
(...Nedá se však říci, že celou dobu své nemoci proležel v bezvědomí: byl to horečnatý stav s blouzněním a polovědomím... Někdy se mu zdálo, že už leží aspoň měsíc, jindy zas, že je to pořád týž den. Ale na tamto, na tamto úplně zapomněl, zato si bez přestání uvědomoval, že zapomněl na cosi, nač nesmí zapomenout - a mučivě, trýznivě napínal paměť, sténal a chvílemi až běsnil nebo se strašlivě, nesnesitelně děsil...) Když se probral, zjistil, že se o něj celou tu dobu, kdy o sobě nevěděl, staral Razumichin. Přišly mu peníze od matky a Razumichin mu za ně koupil slušné oblečení a dále s ním zůstával a dělal mu společnost i přes Raskolníkův
nezájem, zlost, odmítavost a nevděk.
Na Razumichinův popud ho také přišel prohlédnout a vyšetřit lékař Zosimov. Řekl, že se jeho stav již zlepšil. Pak mu Razumichin začal vyprávět o vraždě lichvářky, zatímco Raskolnikov ležel na divanu a dělal že spí. Razumichin říkal, že obvinili natěrače Nikolaje, který v pokoji v prvním patře našel na zemi náušnici z lichvářčiny truhly a chtěl ji prodat. Zastával se ho ale a tvrdil, že je nevinný a odhalil Zosimovi svou teorii o tom, jak to skutečný vrah udělal. Že zatímco se dobývali do bytu, stál tam zamčený za dveřmi a čekal. Když odešli pro domovníka, vrah seběhl dolů a skryl se v prázdném pokoji, kde náušnici ztratil a když lidé vyšli nahoru, nepozorovaně proklouzl na ulici... Raskolnikov poslouchal se zatajeným dechem.
Do Raskolnikova bytu přišel Lužin, představil se, pohovořil s přítomnými a sdělil Raskolnikovi, že brzy má do Petrohradu přijet i jeho matka se sestrou. Raskolnikov a Lužin si však vzájemně nepadli do oka, pohádali se a Lužin odešel ve zlém. Zosimov s Razumichinem se vrátili k předchozí debatě. Pak všichni odešli a Raskolnikov osaměl.
Vyšel ven do ulic s rozhodnutím, že takhle nechce žít. Snad chtěl spáchat sebevraždu. Zašel do hospody po dlouhém bloumání
městem a tam potkal Zametova (policistu, který se zabýval jeho vraždou). Dali se do řeči a Raskolnikovi došlo, že ho Zametou podezřívá. Na odchodu potkal Razumichina. Ten mu nejprve vynadal, že neleží doma v posteli a pak ho pozval k sobě na večírek. Raskolnikov však razantně odmítl a vyčetl Razumichinovi jeho starostlivost o něj. Razumichin si z toho nic moc nedělala stále doufal, že Raskolnikov přijde. Raskolnikov zdrcen svým životem míří domů a pomýšlí na sebevraždu. Na mostě je však svědkem pokusu o sebevraždu jedné opilé ženy a tento způsob se mu zhnusí, připadá mu nedůstojný. Napadne ho, že se půjde udat na komisařství.
Raskolnikov je ale na ulici svědkem úmrtí Marmeladova, který se v opilství připlete pod nohy koním zapřaženým v kočáře. Je svědkem bídy jeho pozůstalé rodiny a pochopí úzkou hranici mezi životem a smrtí. Pocítí obrovskou touhu žít. Věnuje rodině dvacet rublů (poslední peníze od matky, které má) a na zpáteční cestě z něj opadne panika, strach a stres posledních dní. Je šťastný, že žije. Zajde se podívat na Razumichinovu oslavu, aby mu udělal radost a ten ho doprovodí domů. V Raskolnikově bytě na něj čeká matka se sestrou.
Část třetí
Raskolnikov je nepřivítá právě nadšeně, sestře vynadal, že si Lužina nesmí vzít, a i jinak se choval nepříčetně. Matka a sestra se vydali zdrcené domů a opilý Razumichin je doprovázel a dělal jim společnost. Slíbil, že se zajde na Raskolnikova ještě podívat a přijde je informovat. Na první pohled se zamiluje do Raskolnikovy sestry Avdoťji Romanovy.
Raskolnikově matce Pulcheriji Alexandrově přišel dopis od Lužina se zprávou, že ji navštíví, ale pod podmínkou, že nesmí být přítomen Raskolnikov kvůli jejich nedávné hádce, kde jej Raskolnikov hrubě urazil. Avdoťja Romanova se s matkou opět se smíšenými pocity vydají k Raskolnikovi.
Roďa se s nimi naoko - jako by z povinnosti - udobřil, omluvil se a mluvil zdvořile. Sestra ho pozvala na večer k nim, na návštěvu, i přes Lužinou výhružku. Raskolnikov si také ten den všiml Razumichinovy náklonnosti k ní.
Během návštěvy u Rodi za ním přišla Soňa, pozvat ho na smuteční hostinu po pohřbu jejího otce Marmeladova. Tam poprvé si Raskolnikov uvědomil a pocítil své vřelé city vůči ní.
Raskolnikov se svěřil Razumichinovi, že u té zavražděné lichvářky měl nějaké zástavy a že by měl jít v nejbližší době na výslech jako ostatní. Razumichin mu nabíl, že mohou společně zajít k jeho strýci Porfiriji Petroviči, který má tento případ také na starosti. Porfirij Petrovič byl vychytralý muž a při vyšetřování si také všímal psychické stránky vyšetřovaných a podezřelých. Od samého začátku Raskolnikova podezříval. Raskolnikov také při výslechu neměl dobrý pocit. Zdálo se mu, že ho Porfirij Petrovič zkouší, že to všechno ví a že Raskolnikova chce jen nachytat. Vyšetřovatel zavedl řeč také na Raskolnikovův článek v novinách, kde předkládal svůj názor na zločin. Zastával teorii, že lidé se dělí na dvě skupiny, Ty "obyčejné" a "výjimečné" (sám se považoval za "výjimečného"). Podle něj ti "výjimeční" měli právo za dobrou věc a velkou myšlenku i zabít. Nakonec domů odcházel s velkou úlevou.
Když se Raskolnikov vrátil do svého domu, zahlédl, jak ho domovník ukazuje nějakému muži, který se na něj ptal. Ten neznámý stařec ihned odešel. Raskolnikovi se to zdálo divné, a tak starce sledoval. Když ho konečně dostihl, stařec se otočil, nenávistně si ho prohlédl a řekl: "Vražedníku!". Pak odešel. Raskolnikov úplně ztuhl, ani nevěděl, jak se dostal zpět domů. Usnul a zdál se mu hrozivý sen, jak sleduje onoho neznámého starce až do bytu zavražděné lichvářky. Snaží se ji zabít, ale nejde to. Ona se mu jen směle. Pak je najednou všude plno lidí, kteří ho vidí při činu... Když se konečně probudil, spatřil ve dveřích svého pokoje neznámou postavu. Onen muž se mu představil jako Arkadij Ivanovič Svidrigajlov.
Část čtvrtá
Raskolnikova sestra Duňa kdysi pracovala jako služebná na jednom statku u Marfy Petrovy a jejího muže, Svidrigajlova. Ten jí ale dělal neslušné návrhy tak dlouho, až musela ze statku odejít. Jeho manželka umřela, a tak se objevil zde, v Petrohradě. Vyhledal Raskolnikova a řekl mu, aby své sestře vyřídil, že by se s ní rád setkal. Dále že si nemá brát Lužina a on jí dá deset tisíc rublů. Také Raskolnikovovi prozradil, že jí jeho zesnulá manželka odkázala tři tisíce rublů. Na Raskolnikova působil divným a nebezpečným dojmem.
Raskolnikov s Razumichinem zamířili k sestře a matce na večeři. Sestra chtěla, aby se bratr s jejím snoubencem usmířili, ale Lužin zásadně odmítl a choval se velmi hrubě a neomaleně. Duňa prohlédla, jaký je ve skutečnosti, vykázala ho z bytu a ze svého života. Lužin odešel uražen a rozhořčen.
Raskolnikov je nedlouho poté opustil také.
Šel za Soňou do jejího bytu. Povídali si spolu a také chvíli četli z Bible. Řekl jí, že bez ní nemůže žít, že spolu utečou. Rozloučil se s ní se slovy, že pokud k ní přijde zítra, řekne jí, kdo zabil Lizavetu. V sousedním pokoji však bydlel Svidrigajlov, poslouchal za dveřmi a všechno slyšel.
Druhý den musel Raskolnikov na komisařství, kde ho měl opět vyslýchat Porfirij Petrovič. Ten ho zkoušel, naznačoval, že vše ví, mluvil v dvojsmyslech, a tak ho psychicky deptal. Raskolnikov by se byl možná i přiznal, nebýt toho, že do místnosti vtrhl obviněný Nikolaj a k vraždě se sám přiznal. Oběma tím vyrazil dech. Když Raskolnikov propuštěn dorazil domů, čekal ho onen neznámý stařec, který mu způsobil nejednu noční můru a omluvil se mu z křivého nařčení. Raskolnikov se cítil téměř volný.
Část pátá
Petra Petroviče rozchod s Raskolnikovovou sestrou velmi roztrpčil. Vyčítal si, že ve vztahu s ní učinil příliš mnoho chyb a že musí Duňu získat zpět. Na smuteční hostinu k Marmeladovovým nešel, i když byl pozván, a namísto toho si nechal do svého bytu předvolat Soňu. Vedl s ní rozhovor ve smyslu, že se její rodině musí pomoci, například uspořádat dobročinnou sbírku a sám jí věnoval deset rublů. Tajně jí však do kapsy podstrčil storublovou bankovku. Později přišel na hostinu, kde Soňa seděla, a přede všemi ji obvinil z krádeže. Nebýt Lebezjatnikova, který byl v době Lužinova podvodu s nimi v jednom pokoji a vše viděl a hned to všem neváhal popsat, a Raskolnikova, který tento čin hned spojil s tím, že Lužin chtěl Soňu očernit a s ní i jeho, aby se jeho sestra k Lužinovi navrátila, a tak dal vše do logických spojitostí, mohlo být se Soňou zle. Lužin odešel doprovázen nadávkami a hanbou.
Raskolnikov se Soňou odešli do Sonina bytu. Raskolnikov jí prozradil vše o svém zločinu, vraždě lichvářky a Lizavety. Bál se, že ho Soňa opustí, ta ale jen trpěla za něj, když viděla, jak moc se trápí a trápil a poradila mu, aby se přiznal a přijal trest a ulevil tak svému svědomí.
Kateřina Ivanova Marmeladovová se dočista pomátla. Když jí bytná vystěhovala z bytu, oblékla děti jako žebráky a vydala se na ulici, kde je nutila tančit a zpívat. Plačící děti se rozběhly pryč a Kateřina Ivanova za nimi. Zakopla však a těžce nemocná (měla souchotiny) zanedlouho na to zemřela. Dětí se ujal Svidrigajlov, dal každému tisíc a půl rublů a zajistil jim slušný sirotčinec. Zbytek peněz z deseti tisíc rublů věnoval Soně.

Část šestá

Raskolnikovovi začínalo být jasné, že se půjde přiznat. Svidrigajlovovi se podařilo sejít se s Duňou, nejprve ji chtěl znásilnit (zamkl se s ní ve svém bytě), ale miloval ji a zželelo se mu jí. Pustil ji a sám se zastřelil. K Raskolnikovovi přišel Porfirij Petrovič. Mluvil s ním naprosto otevřeně a chtěl ho přemluvit, aby se přiznal, neměl žádné důkazy o Raskolnikovově vině a zatknutého Nikolaje, ale přesto věděl, že to Raskolnikov udělal, ale nemohl nic dělat. Raskolnikov se rozhodl. Šel se rozloučit s matkou, sestrou a Soňou. Soňa ho doprovázela na komisařství, kde se veřejně přiznal ke svému zločinu (...Raskolnikov sklesl na židli, ale nespouštěl oči z velmi nepříjemně udiveného Ilji Petroviče. Oba na sebe chvíli vyčkávavě hleděli. Někdo přinesl vodu. "To já ..." začal Raskolnikov. "Napijte se." Raskolnikov odstrčil sklenici rukou a tiše, přerývavě, ale zřetelně řekl: "To já jsem tenkrát zabil sekyrou tu starou úřednici a její sestru Lizavetu a oloupil jsem ji"Ilja Petrovič otevřel ústa. Ze všech stran se sběhli lidé. Raskolnikov opakoval své doznání...) a bylo mu jasné, že s ním Soňa půjde kamkoliv.
Epilog
Raskolnikov byl odsouzen k osmi letům nucených prací na Sibiři. Soňa jela s ním. Každý den ho ve vězení navštěvovala. Matka se neslouho po synově zmizení zbláznila a zemřela. Avdoťja Ivanova si vzala Razumichina.
Nakonec se Raskolnikov díky Sonině lásce dokázal dostat ze svých chorobných stavů, uzdravil se, smířil se se svým činem a dokázal se radovat ze života.

Žánr:psychologický román
Žánr v 19. století příznačný pro realistickou prózu (ve Francii Stendhal, H. de Balzac, G. Flaubert, v Anglii V. M. Thackeray, v Rusku L. N. Tolstoj, v Německu G. Hauptmann). Zaměřil se na vykreslení duševního života, zobrazení niterných reakcí postav je důležitější než objasnění vnějších motivů, jimiž je jednání hrdinů determinováno. Ve 20. století se rozvíjí technika vnitřního monologu, umělecká transpozice proudu vědomí, která odhaluje skryté mechanismy lidského poznání, různé psychické komplexy ap. (J. Joyce, M. Proust, W. Woolfová, R. Musil). V Česku tento typ románů patří k těm nejkvalitnějším. Jako příklad české tvorby můžeme uvést například Egona Hostovského a jeho Všeobecné spiknutí a Jarmilu Glazarovou s její Vlčí jámou. V současné zahraniční tvorbě je zajímavý například román Sophiina volba amerického spisovatele Williama Styrona.
Zakladatelem psychologického románu je v realismu světové proslulý Fjodor Michajlovič Dostojevský.

Časové zařazení: (2. pol.) 19. století, realismus

Rozbor:
TÉMA DÍLA:
Příběh loupežné vraždy studenta Raskolnikova, který zabije bohatou lichvářku a její sestru. Příběh ukazuje chudobu Ruska v 19.století. Psychologický román o duši vraha, který si naivně myslel, že vraždou vše spraví. Na Marmeladovi vidíme, jak ho alkohol postupně ničí (toto téma zpracovávalo vícero ruských autorů).
Román řeší dilema, zda má člověk právo zabít jiného člověka, který škodí jiným lidem.
Hlavním tématem tohoto díla není ani tak vražda, ale spíše 
vnitřní boj člověka se svědomím a vlastními myšlenkami. Zamyšlení se nad vlastními činy, o právu na život a na smrt, o nadřazenosti určitých lidí, jakožto i o podřazenosti zbytku společnosti.
CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV:
Rodion Raskolnikov - mladý student, v mládí snílek, ale postupem času zjišťuje, jaký je svět doopravdy, a rozhone se k tomu, co udělá. To, co udělal omlouvá tím: "Já člověka nezabil, já princip ubil!" . Díky opravdové lásce je schopen a chce se změnit.
teorie, že se společnost dělí na 2 skupiny lidí - na ty, kterým je vše dovoleno (jeden zločin za tisíc dobrých skutků) a na druhé, kteří jim jsou podřízení a povinni je poslouchat; svůj čin vysvětluje, že nezabil člověka, ale princip; hluboká duševní krize; jeho vzdor společnosti a hrdost zlomena Soninou upřímnou nesobeckou láskou
-chudý student, idealista, melancholik, odbojný individualista, velmi hrdý člověk
Soňa Marmeladova - oddaná mladá dívka, která se musí prodávat jen proto, aby uživila sebe a rodinu své nevlastní matky, protože její otec Marmeladov je alkoholik.
-prostitutka, nesmělá, oddaná, vzhledem ke své profesi paradoxně morálně nejčistší postava díla, Raskolnikovova spřízněná 
duše
Dmitrij Prokofjič Razumichin - upřímný, prostý, inteligentní a praktický student, přítel Raskolnikova
Porfirij Petrovič - inteligentní, důvtipný policista (resp. vyšetřující soudce)
Avdoťja Romanovna Raskolnikovová (Duňa) - Rodionova sestra, obětavá, milující
Pulcherija Alexandrovna Raskolnikovová - starostlivá matka
Petr Petrovič Lužin - egoista, prospěchář, povrchní člověk
Arkadij Ivanovič Svidrigajlov - bohatý prostopášník, díky penězům určitý styl chování (nad věcí)
KOMPOZICE DÍLA:
Kniha má rychlý děj, spád. Je to šestidílný román s epilogem a romantickými prvky (láska zvítězí nad těžkou dobou, chudobou a vězením). Je psychologicky propracovaný, protože se v díle objevují pasáže, kdy Raskolnikov uvažuje nad svými činy a přemýšlí o snech, ale nakonec se vrací do reality.

-Děj se odehrává v Petrohradu v 2. pol 19. století. Během několika dnů
-dějová složka románu je poměrně chudá
-napětí tkví spíše v psychologickém a mravním dramatu hlavního hrdiny (vnitřní monology)
-Raskolnikov má zřetelné romantické rysy
-jeho hrdý individualismus (silné individuality mají právo přestoupit hranici etických norem závazných pro jiné) je zde podroben ostré kritice
-román vznikl na základě autorových vězeňských zkušeností
-kriminální zápletka pouze stavební prvek
- rychlý dějový spád, dramatičnost
- v popředí obraz psychiky člověka, duševní krize a hluboké vnitřní drama
- vnitřní monology
-Vstup snových záznamů(realita a vize)
- vliv autorových zkušeností z vězení
-Důmyslné vystavění vztahů mezi postavami- připomíná Shakespeara.
- romantické rysy - odbojnost, pohrdání společností, individualismus
- realistická metoda zobrazení skutečnosti
-Jak je již u Dostojevského zvykem, text obsahuje spoustu detailů, které postupně nabývají na důležitosti, jsou líčeny různé zločiny a "zločiny", které jsou různě relativizovány, a odpověď na otázku, kdo je oběť a kdo zločinec si musí dát čtenář sám. V textu dojde i na romantické prohnání si kulky hlavou za úsvitu a odvolávky na německého básníka Schillera, tedy momenty známé např. z Bratrů Karamazových.
-na rozdíl od dalších autorových děl obsahuje román jen minimum sociologických, filosofických nebo náboženských úvah, stejně tak jsou omezeny úvahy o Rusku. Naopak zde nalezneme myšlenky, které rozvedl třeba Nietzsche, Dostojevský přitom vychází z jiných motivů, uvažuje o všem v psychologii hledajícího a pochybujícího člověk
-I když román obsahuje četné pasáže popisující reálie tehdejšího života, má román spád
-Hlavní těžiště románu tkví v obrazu vnitřního duševního souboje dobra a zla, idejí a lidskosti, morálky a zvrácenosti
-Hlavní hrdina prožívá trýznivé stavy mezi krutou realitou skutečnosti a hrůznou realitou svého snu, které jsou skvěle vykresleny
-bez emočních komentářů autora
ZNAKY SMĚRU V KNIZE:
Romantismus
-Romantické zobrazení hl. hrdiny.
-Individualismus
-Pohrdání "davem"
Realismus
-Zobrazení každodenního života
-Realistycký obraz sociální bídy
-Autor není přímo účasten
-Vývoj hl. hrdiny
NĚKOLIK ROVIN:
Rovina reálného příběhu:zabití obou sester
Rovina psychologická:hrůza z činu, racionální odůvodnění
Rovina mravní:zápas dobra a zla v člověku
Rovina mystická: Bůh x Satan
JAZYK:
Spisovný jazyk; ,,V očích se jí blýsklo" - metafora/personifikace; ,,Třesouc se jak osika" přirovnání; ,,Planoucí pohled" metafora; ,,Vzít na sebe kříž" metafora
Posoudit archaismy z hlediska současného vnímání jazykových prostředků
: ,,..., ba ohromilo." ? dokonce, zdůrazňuje následující slovo
Nomen-Omen
Dostojevskij při pojmenovávání postav v románu použil jména, která jsou v ruštině víceznačná.

Jméno postavy

slovo

Význam v ruštině

Rodion Romanovič Raskolnikov

raskol

rozkol

Pjotr Petrovič Lužin

luža

louže, kaluž

Dmitrij Prokofič Razumichin

razum

rozum

Alexandr Grigorijevič Zamjotov

zamětit

zaznamenat, realizovat

Semjon Zacharovič Marmeladov

marmelad

marmeláda

Arkadij Ivanovič Svidrigailov

Švitrigaila

litevský princ

Zločin a trest byl mnohokrát zdramatizován a zfilmován


Další díla:

Chudí lidé /1846/, Dvojník /1849/ - malé romány v jejichž ději se setkáváme se soucitem k chudým
Hráč /1867/ - román, ve kterém použil autor své zkušenosti s hráčskou vášní. 
Zápisky z mrtvého domu /1860 -62/ - "dokumentární" próza, ve které jsou obsaženy zážitky a zkušenosti z věznice na Sibiři. 
Uražení a ponížení /1861/ - román se sentimentální tematikou. Zde Dostojevskij opět zdůrazňuje nutnost zastat se chudých a bezmocných proti krutosti mocných. 
Zápisky z podzemí /1864/
Idiot /1868/ - román, ve kterém je kníže Lev Myškin / Dostojevskij ho nazývá "kníže Kristus"/ mravně čistým člověkem, trpícím epilepsií, kterého ale lidé pokládají za blázna. Myškin absolvuje v cizině léčení, které ho má zbavit jeho slabomyslnosti. Po návratu z léčení se snaží pomáhat nešťastným lidem. To se mu ale nedaří o on se duševně zhroutí. 
Běsové /1871-72/
Bratři Karamazovovi /1879-80/ - román. Statkář Karamazov má problematické vztahy se svými syny- Aljoša je citlivý a hodný, Ivan racionalistický ateista a Dimitrij je bohém. Statkář je zavražděn o z tohoto zločinu je obviněn Dimitrij, a to jen díky svému způsobu života. Je odsouzen a trest přijímá jako odplatu za svůj nespořádaný život. Plánuje útěk do Ameriky, aby unikl uvěznění na Sibiři. Skutečným vrahem byl Smerďakov, nevlastní syn statkáře, který se nemůže smířit se svým činem a spáchá sebevraždu. 

Literárně historický kontext:
Realismus:
- 2.pol. 19. století
- střídá romantismus
- z části navazuje na renesanci
- pravdivě zachycuje skutečnost - ,,Zrcadlo společnosti"
- nepoužívá se autostylizace (autor se neúčastní díla)
- objektivita
- témata jsou současná, nevrací se do minulosti
- ,,Umělec není jen ten, který umí zachytit krásu."

Rusové: Nikolaj Vasiljevič Gogol, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Lev Nikolajevič Tolstoj, Anton Pavlovič Čechov, Ivan Sergejevič Turgeněv
Polák: Henryk Sienkiewicz
Francouzi: Stendhal, Honoré de Balzac, Gustav Flaubert, Guy de Maupassant, Émile Zola
Nor: Henrik Ibsen
Dán: Hans Christian Andersen

Zdroje: Posbíráno a pokopírováno z různých druhů z internetu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Zločin a trest mixx®pise.cz 03. 07. 2011 - 15:12
RE(2x): Zločin a trest pajenka 03. 07. 2011 - 15:50