Kalibův zločin

4. červen 2011 | 15.00 |

 Na první pohled nezajímavá kniha, která má tragický konec. Pokud ale víte, na co si máte dávat pozor, stane se kniha realistickým obrazem vesnického života v dobách ne až zas tak vzdálených.

Karel Václav RAIS: KALIBŮV ZLOČIN

Obsah:
V podkrkonošské vsi Ostrožinov žije sedlák Vojtěch Kaliba, který po smrti matky zůstává v chalupě sám se svým otce. Obě jeho starší, již provdané sestry, jeví zájem pouze o zděděný majetek. Švagr Smrž přemluví Vojtku ke sňatku s mladičkou Karlou Boučkovou z vedlejší vesnice. Kaliba neprohlédne neupřímnost Karly, jež vědomě zapře těhotenství s vojákem Rachotou, a její vypočítavé matky, která se k novomanželům přistěhuje. Obě rozhazují Kalibovy peníze a zlá tchýně, které roznáší o Vojtkovi pomluvy po vesnici, neustále svou dceru vůči manželovi popichuje, což Kaliba jednou nevydrží a Karlu uhodí. Za tento přestupek se dostane do vězení. Po návratu domů přistihne svou ženu s jiným mužem. Je jím voják Rachota, o němž se Kaliba dozví, že je otcem Karlina dítěte. Neovládne svůj hněv a Karlu zabije. Rachota zbaběle uteče a Kalibu v návalu vzteku stihne mrtvice, na jejíž následky po několika dnech umírá.

Žánr:
Román

Časové zařazení:
Česká literatura 2. poloviny 19. století, realismus, venkovská próza

Kompozice:
V příběhu nehrají žádnou úlohu romantické náhody.
Motivace zápletky stejně jako celý děj jsou pojaty realisticky.

Celková charakteristika:
Autor se kriticky staví k dobovým společenským vztahům a lidskému jednání na vesnici, poukazuje na osobní prospěchářství, honbu za majetkem a vědomé zneužívání lidských slabostí. Staromládenecký Vojtěch Kaliba se své naivitě neprohlédne ženskou vypočítavost. Stává se její obětí a po náhlém vystřízlivění spáchá zločin s tragickými následky. Román zpracovávající motivy viny, zločinu a trestu může připomínat českou variantu Dostojevského románu Zločin a trest. Determinace titulní postavy přibližuje dílo k naturalisticko-psychologickému románu.

Podrobněji děj:

Děj začíná v momentě, kdy zemřela stará paní Kalibová - Vojtova maminka. Zde se seznamujeme s Vojtovými sestrami - Mankou a Nánou. Neuvedou se ale příliš dobře. Obě, se svými muži Smržem a Nedomlelem, si mezi sebou rozdělují maminčino prádlo a úzkostlivě se pozorují, zda-li si ta druhá nenahrabala náhodou více. Celá scéna působí velmi trapně, zvláště po čtenářově pozdějším zjištění, že nebožka leží v rakvi ve vedlejší místnosti.
Vojta máminou smrtí trpěl, podobně jako jeho hodný tatínek. Ten byl již starý a moc se těšil na vejminek, až si odpočine. Vojta však ještě nebyl ženatý, a tak mu musel otec tu a tam pomáhat s hospodářstvím. Sestry bydlely jinde a Vojta tedy musel částečně dělat vše sám. Tu přichází na scénu proradný švagr Smrž. Měl v sousední vesnici Vidovice známou Boučkovou. Byla to žena nepříjemná, hádavá, vlastního muže vyhnala z domu. Krom toho, moc ráda každého pomlouvala. Měla dceru Karlu, která byla v jiném stavu. Chlapce jí však odvedli na vojnu, a tak by byla ostuda po vesnici, kdyby se Karla stala svobodnou matkou. Tak přišel Smrž na nápad, že Karlu dohodí Vojtovi. Šli tedy na námluvy. Karla se k Vojtovi chovala jak nejmileji dovedla, a Vojta si ji proto tuze zamiloval. I když mu bylo zpočátku podezřelé, že se o něj zajímá o dvacet let mladší dívka. Zanedlouho se konala svatba. Všude se to přirozeně rozkřiklo. Ve Vojtově rodišti byli všichni zvědavi, jakáže bude nevěsta, ve Vidovicích byl naopak každý rád, že ty dvě odejdou. Svatba byla velká, to aby všichni záviděli. Pouze nevěsta veselí jako by kazila. Byla velmi nešťastná, ovšem nikdo, ani Vojta, si toho nevšiml.
ukázka" ... Vojta zpíval stále radostněji, kýval si hlavou a zalité oči se mu smály. Karla si náhle utřela oči, a naoko vesele vyskočivši, jako z upejpavého studu chvátala na síň a do výměnku. Ale tam klesla na lůžko a mezi starými stěnami se ozval vzlykavý pláč. ... "
     
Jak je vidět z předchozí ukázky a jak se později ukáže, Vojta nebude sám, kdo bude v jejich manželství nešťastný.Po svatbě se Karla i s maminkou nastěhovala do Vojtovy chalupy. Tatínek konečně odešel bydlet do malinkého baráčku na dvoře, kde měl trávit zbytek svého života. Vojta nechal půlku chalupy přepsat na Karlu, která se stala jeho paní. Ovšem paní domu se, pochopitelně neoficiálně, stala panímáma Boučková. Začala hospodařit s Vojtovými penězi, ale zcela po svém. V domácnosti pracovala pouze ona, Karla "odpočívala". Vojtovi z nich nepomohla ani jedna, a tak musel pracovat sám od rána do noci. Karla ho nesnášela. Nelze se však čemu divit, vždyť mohl být pomalu jejím otcem! Proto na něj byla pořád protivná a odsekávala mu na každou větu. Vojta si ji snažil předcházet, jak nejlépe dovedl. Panímáma mu radila, co jí má koupit, a takto po něm ždímala peníze další. Vojta tedy Karle kupoval kabát, šaty a šátky, avšak ona o jeho dary ani lásku nestála. Jednou jí vyplnil přání jít k muzice. Bohužel neuměl příliš dobře tancovat a Karla si pak našla jiného tanečníka - Smrže. To byla pro Vojtu potupa, neboť Smrž byl starší. Toto bylo samozřejmě sousto pro sousedy, kteří Vojtu pomlouvali, že si ani neumí doma udělat pořádek. Boučková si ještě přisadila, když o Vojtovi prohlásila, že se dal na pití. Vojta začal panímámu pomalu nenávidět. Jednou se již doopravdy rozčílil. Boučková po něm žádala, nebo spíše mu oznámila, aby za ni zaplatil soud. Soudila se totiž se svým druhým zetěm o peníze, které jí vůbec nepatřily a soud taky prohrála. Tu se Vojta poprvé vzpříčil její vůli.
ukázka" ... "Já že budu platit?" ptal se rudna a dal se do sípavého smíchu. "Já - kdopak jiný? Snad je nemám platit já? Z čeho bych je platila, vždyť jsem si jediného zrna nenechala, všecko jsem dala vám. Snad nebudete chtít, aby mi poslední sukni z těla prodali? Pro kohopak jsem se soudila? Tolik nocí jsem starostí nespala, naběhala jsem se, až mi nohy otékaly, a on se teď ptá: já že budu platit?" Mluvila stále ostřeji, ruce se jí házely i spínaly, nakonec pak zlostně napodobila Vojtovu otázku. "A to by v tom byli všichni čerti, abych já tohle platil!" vykřikl, jak ho ještě ani jedna neslyšela a pěstí udeřil do stolu. ..."
     
Ale na vzpouru už bylo pozdě, obě tu panovaly. Vojta to nakonec zaplatil. Tatínek se snažil oběma ženám domluvit, ale ty mu vynadaly a on nakonec odešel bydlet k Nedomlelům.
     Trochu světla do Vojtova života přineslo narození chlapečka Karlíka. Vojta ho měl velice rád a byl moc šťastný, že ho mají. Vůbec netušil, že to není jeho děťátko. Také si bláhově myslel, že se Karla po porodu změní a že se k němu bude chovat lépe. Ale ona teď na něj byla ještě víc zlá, než-li předtím. Ke Karlíkovi ho vůbec nechtěla pouštět, prý mu nahání hrůzu. Občas se vážně stalo, že chlapec ve Vojtově náruči začal plakat, což mu přišlo nesmírně líto. Nyní musel Vojta hodně pracovat na poli, a proto chodil domů pouze na jídlo a vyspat se. Když přicházíval takhle pozdě, tak většinou pochoval Králíka. Ten v noci neplakal, snad že neviděl, kdo ho chová. Jednou v noci se tu ale strhla hádka.
ukázka"... "Jdi ležet, když nechceš kolíbat, jdi do světničky!" "Jsem tady taky doma, ještě nejsem na vejměnku," zabručel. "Vzbudíš mi dítě!" "Mlč ty sama a nevzbudím!" Karla vyskočila z postele. Vojta, sedě na pelesti, natáhl pravici a chtěl ženu vzíti kolem boků. Oči se mu leskly a supěl. "Nech mne a jdi!" křikla a prudce ho odstrčila. "Kadličko" zachroptěl a povstal. "Nepůjdeš-li ode mne, půjdu si na půdu." Panímáma usedla na posteli a posupně se usmála: "Že Vám není hanba!" "Copak není má žena?" křikl a hošík na kolébce zaplakal. "Takhle to je, rámusí, až dítě vyděsí, ještě z toho dostane božec," zlostně hubovala Karla. "Protože mne od sebe odháníš jako prašivého psa!" "Nemusíš za mnou lézt, víš to, že tě vidět nemůžu," vztekle odpověděla. Pod Vojtou se nohy zachvěly, zaťal pěsti, zachrčel a paže se mu vzepjaly proti Karle. "Lidičky zlatí, on ji snad chce tlouct!" již byla u Vojty a chytila jej za ramena. Zatřásl sebou jako rozdivočené zvíře a prudce ji odstrčil. "Nesahejte na mne!" zasípěl. "Jestli o ni zavadíte, budu křičet na celou vesnici!" Vojta stál již opět sehnut, a chvěje se, zíral na ženu, jak konejšila dítě. "Proč tak se mnou děláš?" ptal se teskně. Pohlédla na něj stranou a odpověděla chladně: "Už jsem ti řekla!" "A to jsi nevěděla dřív?" "Děláš jako vzteklec!" "Já nedělám jako vzteklec - prokristapána!" a maje v sobě bouři hněvu i lítosti, přitiskl veliké, upracované ruce na oči a zaplakal hlasitě. ..."
     
Po této hádce se Vojta nějaký čas se ženskými nebavil. Už prokoukl i Karlu a nevěřil v její polepšení. Již pochopil, že ho ty dvě využívají kvůli majetku. Svůj hněv a svou lítost však nosil v sobě, nikomu se se svým trápením nesvěřil, ani tatínkovi. Jednou se zas začala panímáma hádat. Chtěla se znovu soudit se svým zetěm. Vojta jí to nechtěl dovolit a panímáma mu začala předhazovat, že je stejný, jako ten zeť, že je jen na peníze. Vojta říkal, že to není pravda, že naopak velmi utrácí ona. Tu se do hádky vmísila dosud vždy mlčící Karla. Řekla, že jsou poloviční zápisnice a tudíž si to mohou dovolit. Panímáma pak začala Vojtovi předhazovat, že se ho Karlíček bojí a to už Vojta nevydržel. 
ukázka"... Vojta zaťal zuby, až zaskřípěly. Horní půle těla se mu naklonila, natáhl krk, jako by chtěl nabrati dechu, ruce mu v loktech zapraskaly. Skočil k panímámě, chytil ji za obě paže, vyzdvihl ji, dvěma kroky byl u dveří, kopl do nich, až se praskotem otevřely, a již stál uprostřed síně. "Tohle mi říkáte?" křičel chraplavě a vzepjal paže. "Táhněte a víckrát mi do stavení nevkročte, otravovala byste pořád a naposled byste vyhnala i mne!" ..."
     
Pak se odebral do polí. To byla chvíle pro panímámu a Karlu. Obě si sbalily věci a s hrozným divadlem, aby je viděla celá vesnice, odešly hledat útočiště ke Smržům. Celá vesnice začala Vojtu pomlouvat, jaký je to ukrutník, což bylo ženským vhod. Domů se vrátil Vojta hodně pozdě. Už tu naň čekal tatínek s jeho sestrou Nánou, která neměla ráda Boučkovou, Karlu a také Smrže. Vojtu moc ranilo, že s panímámou odešla i Karla s dítětem, ale co mohl čekat. Dohodli se s tatínkem, že půjdou druhý den za nimi, a tak se také stalo. Tatínek a posléze i Vojta přemlouvali ženy, ať se vrátí. Ty však nechtěly o návratu k "surovci" Vojtovi ani slyšet. Tu ve Vojtovi propukla nová vlna vzteku.
ukázka"... "Proč - proboha vás, lidé, prosím, proč jste takoví," zoufale volal Vojta. Stará u kamen povstala a vyjekla: "Protože jste kruťák, ještě se ptejte, pročpak jiného?" "Máme dítě!" Vojta zhluboka zahučel a vyjevené oči upřel na ženu. "O život by u tebe přišlo! Křičí, jak tě vidí, je mu z tebe hrůza, jak nám!" Vojta vyrazil zvuk, jako škrcený hafan a oběma rukama, vztekle ji chytil za krk. "Půjdeš se mnou, nebo jako je bůh nade mnou-"
"... "Půjdeš nebo nepůjdeš?" "Nepůjdu!" vyjekla. Do světničky se vrátil Smrž se ženou. "Co děláš člověče!" křičel Smrž. Vojta strčil s Karlou až jí hlava bouchla do stěny. "Nelido jedna nelidná" houkl a odstoupiv, vzal otce za ruku a táhl jej za sebou. "Ať teda táhnu, necity!" zahučel již na síni. ..."
     
Tohle již Vojta přehnal. Panímáma to dala k soudu. Vojta byl odsouzen k měsíčnímu vězení, a ještě k tomu musel zaplatit výdaje. Vojta se rozhodl a trest nastoupil okamžitě. Tatínek se znovu odstěhoval na vejminek k Vojtovi. Jenže, jakmile se Vojta odebral do vězení, do chalupy se nastěhovaly zpět ženské. Tatínka vyhnaly do malého baráčku, a nic jim nevadilo, že je tatínkovi špatně a že jen ztěží může chodit. Vojtův osud nesl velmi špatně. Moc se rozstonal. Nechal si tedy k sobě zavolat Nánu a poslal ji za Vojtou. Věděl, že se již blíží jeho smrt a chtěl se tedy se svým synem rozloučit. Nána prosila strážníka, aby pustil Vojtu alespoň na jeden den domů, ale nepomohlo to. Vojta se již se svým tatínkem nesetkal. Zatím však o tom nevěděl. Nána mu také pověděla, že jsou ženské zase v chalupě a že se chce Karla nechat rozvést. To Vojtu rozhodně na duchu nevzpružilo. Byl však rád, že se dověděl.
     Přesně na Silvestra ho pustili domů. Bylo to o den dříve, a tak byl Vojta moc zvědavý, zda-li je Karla ještě doma. Navracel se proto se smíšenými pocity. Jako by věděl, že ho tam nečeká nic dobrého. Když přistoupil k oknům stavení, zjistil, že tu ženské nejsou samy. Na návštěvě tu byl voják, se kterým, jak věděl, Karla chodila. Po té, co slyšel, jak Karlíkovi říká, aby vyslovil TÁTA, mu došlo, že Karlík zřejmě nebude jeho syn. To ho rozlítilo k nepříčetnosti.
ukázka"... Udělal krok, a zuby maje zaťaty, vyjeveným zrakem pásl po vojákovi. Pravice, držící motyku v půli topůrka, švihla do výše - "Nezabíjej!" zoufale a divoce křikla Karla a vyděšena zdvihala proti němu paže. Vypouklé oči Vojtovi zatěkaly z vojáka na ni - Páž, dosud vzepjatá, mžikem švihla ještě výš, a silná prudká rána padala Karle do temene. Svalila se rázem. Motyka mu vyletěla z ruky. Pustem ve Vojtově hlavě prokmitl svit myšlenky: Já ji zabil - Kadličku jsem zabil! ..."
     
Vojta z toho dostal takový šok, ze kterého se již nedostal. Mozek se mu zalil krví a on zemřel. Boučková vystrojila své dceři parádní pohřeb, avšak byla jediná, kdo pro Karlu plakal. Teprve teď si lidé uvědomili, jak to bylo doopravdy.

Rozbor:
Autor postavil do kontrastu dvě povahově velmi odlišné postavy - Vojtu a Kadlu. Vojta je řízkovité dobračisko, Karlu upřímně miluje a je schopen pro ni udělat všechno. Na druhou stranu se ale Kadle kvůli své bezmezné dobrotivosti a jisté dávce omezenosti přímo hnusí. Kadla se svého manžela štítí a vdá se za něj pouze z popudu své matky, která v tomto sňatku tuší příležitost lehkého života pro dceru i pro ni samotnou.

Rais realisticky vykreslil i vztahy mezi lidmi na dědině - drby se v tomto prostředí rozšiřují neuvěřitelně rychle, lidé si navzájem nic dobrého nepřejí a závidí, každý obyvatel vesnice (a hlavně starší ženy) je hamižný atd. Velmi zajímavá byla v tomto ohledu scéna na tancovačce, kam Vojta poprvé přichází s Karlou - všichni lidé si je zvědavě prohlíží, rozebírají mezi sebou, proč si tak hezké děvče vzalo takového hlupáka a podivína, závidí Kadle nové šaty a zájem u mužské části osazenstva krčmy atd.

Postavy:
Vojtěch Kaliba: poctivý, upřímný dobrák, uvěří lžím a na svou lásku doplatí tím, že je dohnán k vraždě
Karla: psychologické jednání
starý Kaliba: psychologické jednání
sestry+manželé: majetnická chamtivost
Karlina matka: nejvíce záporných vlastností, rysů: lež, vychytralost, faleš, chamtivost, sklon   
   k pomluvám, vypočítavost; ovlivňuje Karlino chování svým provokativním a nekritickým chováním 
   v neprospěch manželství s Kalibou; právě Boučková je pravou příčinou zločinu

Jazyk a styl:
Jazyk je mírně zastaralý, používané jsou zejména prvky z nářečí a vesnické mluvy, jako například: mazlavě = mazlivě, tentočky, ságo, zatroleně atd. Jedná se o zajímavé dílo, které se dobře čte. Vzhledem k Raisovým pozdějším literárním počinům se jedná o dílo, které se vyznačuje velmi jednoduchou jazykovou skladbou přizpůsobenou prostředí.
Autorská řeč je stažena na minimum.

Okolnosti vzniku díla:
Inspirace ze skutečné zprávy v novinách o muži, který v zoufalství a afektu zabil svou manželku.
Původně vydáno v časopise Světozor, lišil se > Kaliba po zločinu spáchal sebevraždu.

Vliv díla:
Na Raisovou tvorbu, povahokresbu a vnější projevy postav, Mrštík, Stašek, Nováková.

Další díla:
-do literatury vstoupila jako napodobovatel Svatopluka ČECHA a jako spisovatel knih pro mládež
-regionální zaměření na PODKRKONOŠÍ
-zaměřuje se na dvou generační rodinné vztahy a jejich problémy, vztahy rodičů k dětem, jimž pomáhají i za cenu ponižování a nenávisti
-hlavním cílem je dosáhnout co největšího majetku:
Výminkáři
Rodiče a děti
Paničkou
povídka Pantáta Bezoušek: idealizování hlavního hrdiny
román Zapadlí vlastenci a Západ: venkovská inteligence, podcenění rozvoje českého národa

Zařazení do literárně historického kontextu:
Kritický realismus v Čechách, VENKOVSKÁ PRÓZA
>Typickými rysy tohoto žánru je popis prostředí a způsobu života v daném kraji, postupně nabýval na významu nejen popis krajiny a života lidí, do takto zaměřených románů začala vstupovat i snaha popsat sociální problémy typické pro daný region. Postupně se objevuje i snaha neidealizovat si venkovské prostředí a vidět i jeho nedostatky. V takových dílech jsou často ukazovány napjaté mezilidské vztahy, velmi často je zdůrazňováno nerovné postavení ženy. Některá z takto vzniklých děl však sklouzla do jednoduchého schématu, kdy bohatý sedlák je nositelem veškerých problémů a chudý vesničan je jen jeho oběť. Přesto se v mnoha dílech objevuje řada nadčasových problémů jako jsou generační spory, lidé toužící po majetku a panském životě, kteří jsou stavěni do protikladu s lidmi se smyslem pro cit, dobro a lidskost.

Za historicky první významné dílo tohoto žánru lze považovat Babičku od Boženy Němcové, která však líčí venkov velmi zidealizovaný. Tento pohled ještě přetrvává ještě u Vítězslava Hálka. Realistický pohled na venkov se projevuje již u Karolíny Světlé, tento pohled se plně prosadil od osmdesátých let 19. století, kdy se venkovský realismus stal jednou z nejvýznamnějších částí české literatury (Karel Václav Rais, Antal Stašek). Některá díla venkovského realismu postupně přerostla v jakési románové kroniky (Josef Holeček, Alois Jirásek).

Tereza Nováková (Úlomky žuly)
Karel Klostermann (Ze světa lesních samot)
Josef Holeček (Naši)
Antal Stašek (Bloudivci našich hor)
Jindřich Šimon Baar (Pro kravičku)
Karel Matěj Čapek Chod (Nejzápadnější Slovan)
Ignát Herrmann (U snědeného krámu)
Eliška Krásnohorská

Historická próza: Winter, Jirásek, Arbes
Drama: Stroupežnický. Preisová, Mrštíkové

Zdroj: Informace posbírány z různých zdrojů z internetu a knih

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře