Inspiration from a dream III

6. září 2011 | 12.55 |

 Netušila jsem, kdo to je, nebo proč mě sleduje. Věděla jsem jenom to, že jsem nikdy v životě nepocítila takový strach a zároveň touhu žít. Neustále jsem viděla jeho oči před sebou, snažila jsem se vzpomenout i na něco jiného. Na něco, co by mi mohlo přiblížit, kdo to je. Ale pokaždé, když jsem zavřela oči, oklepala jsem se, jak mi po zádech přejel mráz. Když jsem nad tím přemýšlela, vůbec jsem nechápala, proč jsem tak vyděšená. Byla jsem v celém domě sama a to mi moc na odvaze nepřidávalo. Konečně jsem se ale odvážila vstát ze země. Svlékla jsem si teplou bundu a všimla jsem si, že i přes teplo, které doma bylo jsem na holých rukou měla husí kůži. Musela jsem se vzpamatovat, a tak jsem šla do vany. Dala jsem si dlouhou koupel, a když jsem vycházela z koupelny, měla jsem pocit, že to všechno byl jen strašný sen.

Na hodinách bylo čtrnáct minut po půlnoci, chvíli jsem tam jen tak stála a poslouchala zvuky domu. Když jsem nic neslyšela, měla jsem ještě o něco lepší pocit a šla jsem do svého pokoje. Najednou jsem cítila, že jsem hodně unavená a šla jsem si lehnout.

Probudila jsem kolem osmé hodiny ráno, nevěděla jsem, jestli se mi něco zdálo, ale znovu jsem měla husí kůži po celém těle. Do oken mi svítilo právě vycházející slunce. Nasnídala jsem se a pustila jsem si zprávy v televizi. Pěkně jsem se uvelebila v křesle a koukala, co se událo nového. Náhle jsem zkoprněla a zůstala zírat na obrazovku.
"Dnes v ranních hodinách byla nalezena dvě těla v centru města u mostu Nadějí. Zatím nebyla stanovena příčina smrti, ale podle prvních informací těla nebyla nijak zjevně znetvořena, a proto si policie myslí, že nešlo o násilnou smrt. Bližší informace přineseme v poledních hodinách."

Most Nadějí, jakkoli měl ironické jméno, se nacházel pár ulic od místa, kde jsem HO včera viděla. Snažila jsem se přemýšlet...hlavou mi projely 3 obrazy: rudé oči, 3 muži, křik. Museli to být ti, kteří na mě včera křičeli...ten výraz v jeho obličeji, když na mě zavolali... ten křik, když jsem dobíhala domů.

Všechno se to vrátilo, ten pocit nesmírného strachu, ta touha žít. V tu chvíli jsem si byla jistá, že se to stalo, už jsem nedokázala dál balamutit svoji mysl, že to byl jenom sen. Zmocnila se mě panika, nechtěla jsem být sama, ale neměla jsem komu zavolat, ke komu jít. Rodiče byli na dovolené a v tomhle městě jsem prakticky nikoho neznala. V zoufalství jsem si sedla na zem ... cítila jsem se sama, měla jsem strach a měla jsem pocit, že je něco špatně. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře