Dělám jen ostudu

 Tak mi nějak přijde, že jsem strašně nejděčný člověk. Mám všechno, ale přesto mi něco chybí... přátelé. Mám úžasného přítele, který ze mě nespustí oči a mám pocit, že mě až moc rozmazluje, prakticky spolu žijeme; studuju obor, který jsem vždycky chtěla a přesto. Když sedím doma sama a koukám do monitoru svého noťasu začnu přemýšlet. Kde jsou ty časy, kdy jsem měla komu napsat, jestli nepůjde ven, nepokecá. Teď všechno končí jen u psaní si na facebooku nějakých pitomých statusů.

Mám možnost teď poznávat davy lidí, davy fajn lidí, jenže všichni jsou věkově naprosto mimo mě a tím mají i jiné názory a zájmy, prostě si s nimi nemám co říct. Navíc tomu nepomáhá moje nekomunikativnost a introvertnost. Ač bych chtěla, abych chodila ráda, s přítelem mám i strach si jít sednou třeba jen do hospody, protože to končí tím, že sedím a koukám, jak si lidi povídají, jenže se neusmívám, jak bych měla (protože to prostě bez důvodu neumím), a tak mám pocit, že mu dělám ostudu a proto nikam nechodím. 

Myslela jsem, že se to poddá, že po čase mi to přestane vadit, přestanu se jich bát a začlením se do jeho života, ale nejde to. Tohle je jedna z mála věcí, které mě silně trápí. Vlastní přátelé nemám a nové si neumím udělat.

Možná mám z těch lidí vážně strach, nikdy jsem nemusela cizí osoby, možná mě děsí, že jich je najednou tolik a já se s tím prostě neumím vyrovnat. Každopádně se sebou musím něco udělat, takhle to přeci dál nejde...musím se dát dokupy... nějak...