Když zhasne život...

30. prosinec 2013 | 16.04 |

 Když pozorujete, jak život z těla utíká a jak všechno, co jsem až do té doby znali se mění v pouhou vzpomínku, začnete si uvědomovat, jak všední starosti jsou nicotné a jak se celý čas zabýváte zbytečnostmi. Nezbývá vám než se zastavit a sledovat poslední záchvěvy těla, poslední nádech, poslední úder srdce ... a pak je konec. Nepomůže zatřesení, ani hluboký pláč a prosby o návrat času. S hlavou plnou vzpomínek začnete uvažovat nad tím, co jste všechno nestihli udělat, co jste nestihli říct. Kolik křivd jste udělali a kolikrát se ublížili. Jenže je pozdě, už nemůžete říct promiň, nebo sbohem. 

Nejhorší jsou ty chvíle, kdy si uvědomíte, že se blíží konec a kdy s tím už nemůžete nic dělat. Poslední pohled milovaného člověka a pak už nikdy oči neotevře. Tělo se hýbe, plíce dýchají, srdce bije, ale vy víte, že ten člověk už je pryč. V zoufalé snaze zachránit, či snad prodloužit chvíle s člověk zkoušíte nemožné. S tím jak se tělo pomalu loučí, trávíte více a více času v jeho společnosti, i když víte, že už je to jen tělo, že ten člověk už není mezi námi... ale, co kdyby náhodou.

Pak se sejde rodina, někteří brečí, někteří s prázdným výrazem jen hledí na tělo, co před nedávnou dobou vydechlo naposled. Všichni vzpomínají, někdo se modlí, někdo se omlouvá a loučí. 

Doktor vám popřeje upřímnou soustrast se slovy, že jste udělali, co jste mohli a dopřáli milovanému člověku nejpříjemnější možnou smrt v rodinném kruhu. Po nepříjemné proceduře a hovory s blízkými možná zůstanete sami se svými myšlenkami, vzpomínkami a v tu chvíli si uvědomíte, co se stalo...

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře