Když se jede na koni a staví v každý hospodě ;)

 Minulý víkend byl náročný, hlavně fyzicky. 50 km, 4 nohy, 9 hodin. Tak dlouhá je vyjížďka z Třebosic do Smrčku, takzvané vyhánění dobytka na jaře. Tuhle trasu jsem si tento rok troufla poprvé. S mými jezdeckými schopnostmi jsem měla značné obavy jak o zvládnutí koně, tak o fyzickou vytrvalost sama sebe. V 9 ráno jsem i přes velké obavy a neplánovaný útěk koní sedla do drezúrního sedla a oddala se praštěné hlavě Ozzyho. Při první příležitosti samozřejmě nezklamal a snažil se trochu závodit s ostatními koňmi, ale chtě nechtě se nakonec zařadil za ostatní a uklidnil se. 

Cesta utíkala rychle za střídavého krokování a cválání a samozřejmě se zastávkami na odpočinek a na dodržování pitného režimu. Slunce pražilo, za chvilku nás osvěžil jarní deštík. Jelo se poli, loukami, lesem, chvílemi i po silnici.

Zkrátka a dobře, bylo to fajn. 

A druhý den to přišlo. Ten pocit, že se nemůžete ani hnout, každý zatnutý sval bolí, jak kdyby jste v nich měli střepy. Ale co, po dobře odvedené práci se občas nějaký ten bol objeví. Hlavní je, že jsme si to užili a já zase o kousek posunula svoje fyzické hranice. A příští rok třeba zase ...