Všude okolo panuje silný mráz, který zalézá pod nehty a co vám budu nalhávat, holduji spíše teplému počasí. Mrazy jsou silné a dlouhé a i mně už přijde, že ta zima utíká strašně pomalu. Kromě pár chtěných vycházek většinou jen vylezu z domu, skočím do auta a pak zase rychle utíkám do školy. Nemůžu nic, sluníčko svítí a já mám sto chutí vytáhnout kolečkáče,ale to by špatně dopadlo.

 Další život zhasl...další člověk si vzal život...
Je to tak jednoduché vzít si život, utéct před problémy a přenechat je svým blízkým a příbuzným.

 Změny patří k životu, a tak jsem i já včera dobrovolně podstoupila takovou drobnou změnu, od které očekávám, že mě posune zas kousek dál a třeba mi i odstartuje sérii dalších změn.

 A zase sněží a sněží, raději nechodit ven.

 Jsou dny, kdy mám pocit, že mám všechno pod kontrolou. Nenechám se vytočit ničím a nikým, dokážu se usmívat na všechny, které potkám a není to úsměv falešný. Tyhle dny mi dávají naději v lepší zítřky.
Jenže pak jsou dny, kdy bych se nejraději schoulila do peřin a plakala, i když zdánlivě nemám proč. Plakala bych nad sebou, kdybych to dokázala. Moje slzy vyschly pro malicherný pláč, ale když přijdou, bolí mě celá duše.

 Po delší době se vám hlásím s aktualitami. Včera proběhl můj maturitní ples.

 Vystrčit hlavu z okna a slyšet to radostné štěbetání ptáčků, kteří neodletěli na zimu na jih, a kteří se radují ze slunečních paprsků dnešního dne.

A víte, co je ještě krásnější? Jít ven, bez bundy, jen v mikině a cítit, že mi není zima. Nechat dopadat hřejivé paprsky slunce na svoji tvář. Dýchat čerstvý teplý vzduch. Cítit, jak mi tohle počasí dodává energii... 

 Můžu si odškrtnout další položku v seznamu věci, které si chci koupit. Koupila jsem si notebook.