Všude okolo panuje silný mráz, který zalézá pod nehty a co vám budu nalhávat, holduji spíše teplému počasí. Mrazy jsou silné a dlouhé a i mně už přijde, že ta zima utíká strašně pomalu. Kromě pár chtěných vycházek většinou jen vylezu z domu, skočím do auta a pak zase rychle utíkám do školy. Nemůžu nic, sluníčko svítí a já mám sto chutí vytáhnout kolečkáče,ale to by špatně dopadlo.

 Další život zhasl...další člověk si vzal život...
Je to tak jednoduché vzít si život, utéct před problémy a přenechat je svým blízkým a příbuzným.

 Ráno jsem vstala vyspinkaná do růžova v 8 hodin. Roztáhla jsem rolety a vykouklo na mě sluníčko. Rychle jsem se nasnídala a vyběhla ven s foťákem v ruce. To jsem si prostě nesměla nechat ujít. Mráz je jak praští a nepříjemně zalézá pod oblečení, ale pohyby s foťákem a občasné válení ve sněhu mi dodávalo teplo. Byla jsem tam téměř až do teď, parádně jsem se uklidnila a zrelaxovala, ale také vymrzla. Pár fotek se naštěstí i dá použít :) Zde jsou.

 Změny patří k životu, a tak jsem i já včera dobrovolně podstoupila takovou drobnou změnu, od které očekávám, že mě posune zas kousek dál a třeba mi i odstartuje sérii dalších změn.

 A zase sněží a sněží, raději nechodit ven.

 Jsou dny, kdy mám pocit, že mám všechno pod kontrolou. Nenechám se vytočit ničím a nikým, dokážu se usmívat na všechny, které potkám a není to úsměv falešný. Tyhle dny mi dávají naději v lepší zítřky.
Jenže pak jsou dny, kdy bych se nejraději schoulila do peřin a plakala, i když zdánlivě nemám proč. Plakala bych nad sebou, kdybych to dokázala. Moje slzy vyschly pro malicherný pláč, ale když přijdou, bolí mě celá duše.

Typická kniha povinné školní četby, ne však tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát.

 Po delší době se vám hlásím s aktualitami. Včera proběhl můj maturitní ples.