Je tomu asi 14 dní, co na přítelům nos uprostřed noci přistála lampička z poličky u mé postel. Samozřejmě za to mohla postel, jak jinak, a tak se stalo, že po mém dlouholetém skuhrání, že POTŘEBUJU novou POSTEL jsme se s přítelem rozhodli, že se do ní dáme.

 Už je to tak, jsem stará... ano, v tomto týdnu jsem opustila věk náctiletých a přehoupla se do věku "cet". 6. 2. ve 3:25 ráno mi oficiálně přibyl další rok a já se můžu "pyšnit" číslem 20.

 Někdy se člověk tak zastaví v běhu věcí, otočí se, usměje se a zjistí, že mu nic nechybí. Nechce to nikde křičet, aby to nezakřiknul, ale stejně má nutkání to vyřvat do světa, aby se pochlubil, že TO konečně přišlo i do jeho mysli. V tu chvíli člověk nemyslí na budoucnost, v podvědomí si je jist, že to jednou skončí a nebude to mít dobrý konec, ale na to nechce myslet, protože právě TEĎ je spokojený a co bude za pár dní, týdnů, měsíců ho NECHCE (raději) zajímat.