Létám životem, jak chmýří ve větru ...

22. květen 2009 | 19.39 |

Nejspíš jsem naštvaná na celý svět, na život, na osud, který si se mnou hraje, jako si hraje vítr s chmýřím. Jednou jsem nahoře, u nebe. Koukám se na svět z velké výšky, vidím všechno malé, ale úžasné. Nevidím chyby, nevidím věci, které by mi zkazily moje štěstí. Ano, v tu chvíli jsem šťastná.
Pak mě vítr sfoukne prudce k zemi, padám a za sebou nechávám ty šťastné chvíle i svůj naivní svět. Začínám se blížit k zemi a vidím ty chyby, chyby v mém životě. Začínám i jasně vidět lidi a poznávám jejich faleš, jejich přetvářku, zlost... to všechno co jsem z té výšky vidět nemohla. Padám stále rychleji. Občas mě vítr trochu nadhodí do výšky a já získám naději, že to co jsem viděla, byl jen přelud. Brzo mě, ale srazí zase zpátky.
Dopadnu, dopadnu tvrdě na zem. Oklepu se, jsem v pořádku, jen pár modřin. Modřin, které se, ale nikdy nezahojí.
Vyrazím na cestu, potkávám lidi, které jsem nejdříve viděla z výšky a milovala jsem je za to, jací byli, pak jsem je viděla z blízka a viděla jsem, jací doopravdy jsou, a začala jsem je nenávidět za to, jací jsou. Potkávám je a nedokážu se jim podívat do očí, jasně vidím tu faleš, kterou se znovu snaží předstírat, ale už nemusí. Vím, jací jsou.
Nedokážu to, uteču a zahrabu se do postele. Brečím, ne nad těmi lidmi, ale nad tím, jak jsem mohla být tak slepá a nevidět jací jsou. Lámu hůl nad sebou a začínám se skrývat, bojím se vyjít ven, bojím se, že zase potkám někoho, koho začnu milovat a náhle znovu poznám tu faleš. Bojím se zklamání ... bohužel zklamání je život, a pokud se mu vyhnu v této oblasti, najde si mě jinde ... jsou ale i chvíle, kdy letíte uprostřed. Vidíte chyby, ale zároveň letíte. A ty chvíle je nutné chytit za pačesy a nepustit, držet se zlaté střední cesty ... tak to, ale v životě nechodí, vždycky budeme kolísat mezi nebem a zemí. Někdy vyletíme až ke hvězdám a někdy tvrdě narazíme na holou zem ...

... život je boj a my ho musíme žít.

343-5

Zpět na hlavní stranu blogu