Tak mi nějak přijde, že jsem strašně nejděčný člověk. Mám všechno, ale přesto mi něco chybí... přátelé. Mám úžasného přítele, který ze mě nespustí oči a mám pocit, že mě až moc rozmazluje, prakticky spolu žijeme; studuju obor, který jsem vždycky chtěla a přesto. Když sedím doma sama a koukám do monitoru svého noťasu začnu přemýšlet. Kde jsou ty časy, kdy jsem měla komu napsat, jestli nepůjde ven, nepokecá. Teď všechno končí jen u psaní si na facebooku nějakých pitomých statusů.