"Nasadit přilbu, zapnout baterku, pozor na hlavu a jdeme! Upozorňuji, že vstupujete na vlastní nebezpečí!"

Máma:

"Co tady děláš?

No jaký mňau...?

Tady nemáš co dělat!"

Potkala jsem ve vlaku jednoho kluka. Usmál se mě, já se usmála na něho. Po chvíli si ke mně přesedl. Představil se a já udělala totéž. Povídali jsme si a povídali, krásně se s ním povídalo. Zadívala jsem se do jeho očí, měl je hezké. Pak nastala výstupní stanice nás obou. Vystoupili jsme spolu, řekli si "ahoj". V té chvíli mi bylo jasné, že už ho nikdy neuvidím. Omyl. Když jsem nastupovala do zpátečního vlaku, smál se na mě z protějšího vlaku. Usmála jsem se, nastoupila do toho svého a každý jsme jel na jinou stranu. Teď si sem jistá, že už ho nikdy neuvidím, i když bych ho ráda viděla. Milý kluk to byl a příjemně se s ním povídalo.

The end

5 minut sem, 5 minut tam. Nikdy jsem to neřešila. Když mi někdo řekl, že mám 5 minut počkat, automaticky jsem to brala jako: "počkej chvilku, hned jsem tu". Jednoduše jsem to neřešila. Okolnosti mě ale nutí, 5 minut řešit téměř každý den. Díky tomu jsem si uvědomila, že 5 minut je vážně vělmi krátká doma a člověk za tu chvilku nemůže nic stihnout. Taky se mi potvrdilo, že když někdo řekně za 5 minut jsem u tebe, nikdy to nedodrží... ono to není ani možný.