Páni, všimli jste si toho už také? On už je prosinec...PROSINEC. Chápete?

 Zkoušeli jste někdy psát někomu známému? Herci/čce, zpěvákovi/čce? Za dob, kdy jsem se začínala protloukat divadelním světem zákulisí, jsem měla období, kdy se často psala českým zpěvákům. Občas jen slova chvály, občas i se žádostí o podpis kartu. Někteří odepsali, někteří to možná ani nečetli, ale tímhle způsobem jsem se seznámila s ne moc známým, ale o to víc nadaným zpěvákem Mariánem Vojtkem. Dnes jsou z nás dobří známí a ráda ho vídám.

 A je to tu zpátky. Mám jedno z těch období, kdy jsem nejraději sama doma a snílkuju a fantazíruju. Nikam se mi nechce, ze školy utíkám do svého klidu, nejsem schopná se učit. Ze škole prostě jen přijedu domů, hodím tašku do kouta, pustím si muziku, zapálím svíčku, lehnu si a přemýšlím. Přehrávám si svoje fantazijní výmysly a strašně mě štve, že to vždycky může zůstat jen fantazií.

 Je to už nějaký ten čásek, co jsem se tu zmínila o faktu, že puzzle o 5000 kouscích je dostavěné (čtěte zde). V neděli konečně nadešel den, kdy dlouhé tahanice o to, jak bude vypadat rámeček a jak se vyrobí skončily a moje puzzle visí na zdi. Taťka bravurně vyrobil rámeček, nebo spíše rám a zasadil do něho předem slepené puzzle. Výsledný obraz mi zabírá téměř celou hlavní stěnu nad pohovkou. Ráda bych vyfotila výsledný efekt zasazení do místnosti, ale fotky matou a tak vám nebudu kazit dojem. Kdo to chce vidět, nechť se staví osobně!

 Dnes ráno začal jako každý jiný... a nejspíš i tak skončí. S jediným rozdílem, dnes už nastala opravdová zima. Venku na silnicích je sněhová kalamita a co jsem si zažila na vlastní kůži nebylo hezký.

 S prvním sněhem se mi do života vloudily lehké komplikace, na které si doufám buď brzo zvyknu nebo je překonám. Ve středu v ranních hodinách začalo sněžit. Můj výraz ve tváři ale nebyl nadšení, ale naštvanost. Abych uvedla na pravou míru, sníh mám ráda, ale za oknem nebo v pořádně vyhřátém skafandru, který nevlastním.

 Dnešní probuzení nebylo sladké, ani milé. Z chodby našeho patrového domu mě ze snů vytrhlo mňoučení moji Rézi. Chtěla jsem po ní něco hodit, ale maminka byla rychlejší... vzala ji do přízemí. Po pár hodinách jsem byla nucena vstát. Vytáhla jsem těžké a tmavé rolety a do mých očí vniklo světlo... auvajs.

Není to tak dávno, co jsem se tady na blogu zmínila o dnu, kdy mi mé slzy stékaly po tváři a padaly na sešit z biologie, ale neřekla jsem, proč se tak dělo. Dnes už jsem s tím vyrovnaná, rozhodnutí bylo učiněno a já mohu otevřeně mluvit o to, co se ve mě ty dny dělo.