Zkoušeli jste někdy psát někomu známému? Herci/čce, zpěvákovi/čce? Za dob, kdy jsem se začínala protloukat divadelním světem zákulisí, jsem měla období, kdy se často psala českým zpěvákům. Občas jen slova chvály, občas i se žádostí o podpis kartu. Někteří odepsali, někteří to možná ani nečetli, ale tímhle způsobem jsem se seznámila s ne moc známým, ale o to víc nadaným zpěvákem Mariánem Vojtkem. Dnes jsou z nás dobří známí a ráda ho vídám.

 A je to tu zpátky. Mám jedno z těch období, kdy jsem nejraději sama doma a snílkuju a fantazíruju. Nikam se mi nechce, ze školy utíkám do svého klidu, nejsem schopná se učit. Ze škole prostě jen přijedu domů, hodím tašku do kouta, pustím si muziku, zapálím svíčku, lehnu si a přemýšlím. Přehrávám si svoje fantazijní výmysly a strašně mě štve, že to vždycky může zůstat jen fantazií.

 Je to už nějaký ten čásek, co jsem se tu zmínila o faktu, že puzzle o 5000 kouscích je dostavěné (čtěte zde). V neděli konečně nadešel den, kdy dlouhé tahanice o to, jak bude vypadat rámeček a jak se vyrobí skončily a moje puzzle visí na zdi. Taťka bravurně vyrobil rámeček, nebo spíše rám a zasadil do něho předem slepené puzzle. Výsledný obraz mi zabírá téměř celou hlavní stěnu nad pohovkou. Ráda bych vyfotila výsledný efekt zasazení do místnosti, ale fotky matou a tak vám nebudu kazit dojem. Kdo to chce vidět, nechť se staví osobně!

 Ve čtvrtek 25.11.2010 se z pouhých studentů na Gymnáziu Suverénního řádu maltézských rytířů ve Skutči stali oficiální maturanti a jako potvrzení této změny byli všichni přítomní ostužkováni.

 Dnes ráno začal jako každý jiný... a nejspíš i tak skončí. S jediným rozdílem, dnes už nastala opravdová zima. Venku na silnicích je sněhová kalamita a co jsem si zažila na vlastní kůži nebylo hezký.

 S prvním sněhem se mi do života vloudily lehké komplikace, na které si doufám buď brzo zvyknu nebo je překonám. Ve středu v ranních hodinách začalo sněžit. Můj výraz ve tváři ale nebyl nadšení, ale naštvanost. Abych uvedla na pravou míru, sníh mám ráda, ale za oknem nebo v pořádně vyhřátém skafandru, který nevlastním.

I WANT TO PLAY A GAME!

Konečně nadešel čas, kdy nám tento film o sedmi dílech (spíše seriál) mává na rozloučenou. Po dlouhých sedmi letech, sedmi dílech autoři filmu přišli se závěrečným dílem a tentokrát snad bude opravdu poslední. Nepopírám, nápad a myšlenka stvořit postavu, která učí lidi vážit si života, mě skutečně zaujala, ale již u IV. dílu, kdy se psychologické hry začaly měnit v krutý masakr, jsem se každý rok těšila na konec.