Právě jsem se vrátila od plačící babičky. Pláče, sténá... zemřela ji její kamarádka. Když přišla byla jsem doma sama, nikdy mi nešlo utěšovat... nevěděla jsem co říci. Byly velké kamarádky i přes to, že se dlouho neviděli díky zdravotnímu stavu obou. Kamarádka prý na tom byla špatně, byla pomatená, možná je to pro ní záchrana. Ale jak to říci babičce, nevidí nic jiného, než že přišla o kamarádku, která byla dokonce mladší než ona. Já se jí nedivím, viděla bych to stejně. Sama je trochu pomatená, to dělá to stáří. Čím je člověk straší tím se vrací mozkem do období, kdy byl batole až nakonec místo narození umře. Je to pochod zpět. U každého je to jiné. Tato babička má pomatené myšlení ale vše to začalo mozkovou mrtvicí, druhá babička je v pořádku ale již také je na ní znát, že nemá ,,čisté,, myšlení. Obě už dosáhly 80tého roku. Stáří si nevybírá, stáří přichází!

Jak mám ale vysvětlit zralému člověku/ malému dítěti/ , že je lepší že odešla, že se má tam v nebi lépe... Jak jí mám říci, že se již nikdy neuvidí...

Děda, babička, pro někoho naprosto normální lidi s kterými žijí a věnují se jim. Já dědu už dlouho nemám. 1. děda umřel, když mé mamce bylo 18 let. Nemohla jsem ho poznat. Druhý děda umřel ještě než jsem šla do první třídy, měla jsem ho ráda ale nepamatuji se na něj už skoro vůbec a to mě mrzí.

Cítím, že svět okolo mě je prázdný. Prostě nic...jen samota. Už ani nepomáhám lidem. Dřív jsem měla tu možnost udělat nějakému kamarádovi radost... ale to je zamnou. Už nemůžu.