Nikdy jsem nevěřila, že může existovat cit tak hluboký a upřímný, že kvůli němu člověk dělá naprosté hlouposti i po letech, kdy si je jistý, že voda už dávno odtekla. Ale teď jsem věřit začala. Nejen, že jsem ho možná i poznala, ale hlavně jsem poznala člověka, který se v tom také "plácá"  už nějaký ten rok. A jak říkám, ten kdo tohle nepozná, pak nemůže pochopit co prožívám a co cítím.

Už je to přes dva roky, co jsem začala žít nový život. Před dvěma roky jsem poprvé vstoupila do našeho ústavu jako student a také jsem poprvé nasedla do vlaku směrem Praha. A tehda můj život začal. A teď? Nekončí, ale vzdaluje se mi. Za ty dva roky jsem zažila chvíle nádherné, pocity absolutního štěstí, ale taky smutku a zoufalství. Teď jede můj život téměř od začátku, nebo mi to tak aspoň přijde.

Mým osudem je zůstat sama, jako kůl v plotě a vážně mi to začíná vadit, ale copak mám předstírat lásku? Přestávám věřit těm pohádkám, že jednou někdo příjde, kdo mi změní život i pohled na svět. Kdo mi rozbuší srdce jen tím, že se na mě podívá. Asi žiju moc ve svý fantazii. Jo, možná má pravdu, možná, že kdybych s potenciálními partnery trávila hafo času, tak to nějak příjde samo, ale nebyl by to pak spíš zvyk?
Proč všichni okolo mě si dokáží najít spřízněnou duši a já už pár let jenom lítám z jedný strany na druhou, jako puk po ledě a při každém úderu hokejkou pociťuji silný a bolestivý náraz? Já vím, že nejsem normální, ale copak už mě konečně někdo přesvědčí, že je to právě ON?! Umím akorát ubližovat!

* Omlouvám se*

Proč když jsem četla New Moon, proč mi to tak připomělo sebe samu? Téměř celá kniha je o tom, jak se Bella srovnává s nešťastnou láskou. Edward ji opustil(byť s dobrým záměrem, který ale Bella nevěděla) a Bela se ponořila do svého depresivního světa, kde týrala sama sebe. Pak potkala (resp. poznala ho blíže) Jacoba-skvělý, hodný, milý, ale nedokáže se do něho zamilovat. Má ho ráda a moc, ale v