Slzy jí stékaly po tváři, ale uvnitř se smála. Věděla, že zvítězila, za své vítězství zaplatila krutou daň, ale o to více se cítila volná. Po dlouhých dnech plných zoufalství, smutku a pláče, uviděla světlo, které prosvítalo hustou zdí stromů a lesního porostu. Zastavila se a vnímala to světlo každou buňkou svého těla. "Jsem volná, konečně volná!"

 Slibovali ochlazení a déšť...mýlili se, alespoň prozatím. Od rána sice bylo zataženo, ale k mé velké radosti po obědě vysvitlo sluníčko. Rychle jsem utíkala ven, abych stihla nachytat pár slunečních paprsků. Při té příležitosti se mi podařilo vyfotit první posly jara.

 Hodinu jsem venku skákala jak koza a jestli mě někdo viděl, tak si potvrdil domnění, že jsem cvok.
Musela jsem nějak oslavit to krásné počasí a hlavně začátek PRÁZDNIN!
A znáte to: "Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop!"