Většina lidí toho člověka nemá ráda, je to lehčí a příjemnější verze House, každopádně dokáže vnímat lidi okolo sebe jiným přátelštějším způsobem, neničí si svůj život, ale přesto to není ono.

 Tak a je to za námi. Teď už nemůžeme výsledek ovlivnit nijak a ničím. Dneska jsem zakončila maturitní zkoušku angličtinou nižší úrovní!

 Ústní mám za sebou, písemné před sebou. Měla bych se radovat, že to nejhorší jsem zdárně překonala, ale je mi z toho spíše smutno. Nechce se mi z té školy pryč, nechce se mi odcházet někam do města, kde nikoho nebudu znát, kde pro všechny budu jen jméno.

 Dlouhou dobu jsem tápala, když jsem vymýšlela, za co půjdu na poslední zvonění. Napadly mě takové postavy jako je oběšenec, řezník, baletka.

 Jeden rozhovor na facebooku na téma "bože, já mám depku a nenávidím lidi", mě po dlouhý době donutil zamyslet se nad sebou. Nad tím, kým jsem byla, kým jsem a kým budu. Zjistila jsem, že já jsem byla dřív úplně stejná a o to víc tyhle lidi teď nechápu (ano, je to tak). Prošla jsem si tím a dokázala jsem si s tím poradit. Ano, můj život není jako v pohádce (ale kdo by to taky tak chtěl), ale mám ho ráda...a to všechno jen proto, že jsem si už něco zažila (za ten svůj krátký život) a na některé věci, názory, události jsem si udělala jasný postoj... kéž by i ti věční pseudodepkraři už konečně našli stejnou cestu.

 Tak tohle jsem trošku prošvihla. Pořád jsem koukala na to počítadlo, které začínalo číslem 99 a říkala jsem si: "Tak to mám ještě čas, to podchytím ve správnou chvíli!". A teď? Dneska jsem si náhovou vzpomněla a co nevidím. Já to prošvihla o více než 1000 návštěvníků! Jak je to jenom možný? Já jsem ale ostuda!

 Páni, nestačím na sebe zírat. Jak jsem se změnila.

 Slíbila jsem si, že si minimálně až do konce května dám se vším pokoj. "Se vším" znamená všechno, co se týká mého limbického systému v mozku.