Při naší cestě Evropou jsem měla možnost vidět Alpy celkem ze 4 států: Francie, Itálie, Rakousko a Německo. Když jsme do Alp poprvé vjížděli, seděla jsem za volantem já a kochala se tou krásou obrovských mas kamene nade mnou (Vysoké Tatry jsou proti tomu malé kopečky), nicméně po 200km řízení už ta krása začínala být trochu otravná. Navíc se nebezpečně zvyšovala teplota v autě, a tak jsem volant raději předala přítelovi.

 Tento projekt pořádá PřF Univerzity Karlovy (tedy fakulta na které studuji) a je zaměřen na žáky, studenty a učitele základních a středních škol. Má za úkol "vychovávat" mladé přírodovědce, tedy mladé lidi s nadšením k přírodě a k vědě. 

 Kdo kdy se může pochlubit  tím, že měl svoje jméno "vyryté" na pěně u piva. Asi jedině ten, kdo byl v nejsevernější hospodě IRSKA (nikoliv Severního Irska, ale Irska, tudíž v nejsevernějším místě ostrova). 

 Je tomu přibližně týden, co jsem se s přítelem vrátila z dovolené. Dovolená to byla trochu netradiční, protože jsem projela 7 států, 4 hlavní města, cestovala jsem přes hory, ale i po pobřeží, přes celý ostrov i stát tak velký, že nám to zabralo mnoho hodin řízení, plula jsem 3 krát na trajektu a splnila si sen. Zažila jsem válení se u moře, ale i trmácení se přes vrcholky Alp. Prostě dovolená jak má být. Rozhodně jsem nezůstala na jednom místě.

 Tak mi nějak přijde, že jsem strašně nejděčný člověk. Mám všechno, ale přesto mi něco chybí... přátelé. Mám úžasného přítele, který ze mě nespustí oči a mám pocit, že mě až moc rozmazluje, prakticky spolu žijeme; studuju obor, který jsem vždycky chtěla a přesto. Když sedím doma sama a koukám do monitoru svého noťasu začnu přemýšlet. Kde jsou ty časy, kdy jsem měla komu napsat, jestli nepůjde ven, nepokecá. Teď všechno končí jen u psaní si na facebooku nějakých pitomých statusů.