Nikdy jsem nevěřila, že může existovat cit tak hluboký a upřímný, že kvůli němu člověk dělá naprosté hlouposti i po letech, kdy si je jistý, že voda už dávno odtekla. Ale teď jsem věřit začala. Nejen, že jsem ho možná i poznala, ale hlavně jsem poznala člověka, který se v tom také "plácá"  už nějaký ten rok. A jak říkám, ten kdo tohle nepozná, pak nemůže pochopit co prožívám a co cítím.

Další velice zajímavý sen? Na polovičku z toho si nepamatuju, ale proč jsem byla se skupinou mě neznámých lidí v metru? V opuštěném prostrou pro přepravu metra.

Po dlouhé době jsem se vrátila ke spisovateli, který píše knížky mého žánru a je v tom opravdový Král. O Stephenovi Kingovi jsem se dověděla náhodou, ještě kdesi na základce.

Už je to přes dva roky, co jsem začala žít nový život. Před dvěma roky jsem poprvé vstoupila do našeho ústavu jako student a také jsem poprvé nasedla do vlaku směrem Praha. A tehda můj život začal. A teď? Nekončí, ale vzdaluje se mi. Za ty dva roky jsem zažila chvíle nádherné, pocity absolutního štěstí, ale taky smutku a zoufalství. Teď jede můj život téměř od začátku, nebo mi to tak aspoň přijde.

"Nasadit přilbu, zapnout baterku, pozor na hlavu a jdeme! Upozorňuji, že vstupujete na vlastní nebezpečí!"

Máma:

"Co tady děláš?

No jaký mňau...?

Tady nemáš co dělat!"

Potkala jsem ve vlaku jednoho kluka. Usmál se mě, já se usmála na něho. Po chvíli si ke mně přesedl. Představil se a já udělala totéž. Povídali jsme si a povídali, krásně se s ním povídalo. Zadívala jsem se do jeho očí, měl je hezké. Pak nastala výstupní stanice nás obou. Vystoupili jsme spolu, řekli si "ahoj". V té chvíli mi bylo jasné, že už ho nikdy neuvidím. Omyl. Když jsem nastupovala do zpátečního vlaku, smál se na mě z protějšího vlaku. Usmála jsem se, nastoupila do toho svého a každý jsme jel na jinou stranu. Teď si sem jistá, že už ho nikdy neuvidím, i když bych ho ráda viděla. Milý kluk to byl a příjemně se s ním povídalo.

The end

Mým osudem je zůstat sama, jako kůl v plotě a vážně mi to začíná vadit, ale copak mám předstírat lásku? Přestávám věřit těm pohádkám, že jednou někdo příjde, kdo mi změní život i pohled na svět. Kdo mi rozbuší srdce jen tím, že se na mě podívá. Asi žiju moc ve svý fantazii. Jo, možná má pravdu, možná, že kdybych s potenciálními partnery trávila hafo času, tak to nějak příjde samo, ale nebyl by to pak spíš zvyk?
Proč všichni okolo mě si dokáží najít spřízněnou duši a já už pár let jenom lítám z jedný strany na druhou, jako puk po ledě a při každém úderu hokejkou pociťuji silný a bolestivý náraz? Já vím, že nejsem normální, ale copak už mě konečně někdo přesvědčí, že je to právě ON?! Umím akorát ubližovat!

* Omlouvám se*