Byl jednou jeden plyšák-medvídek. Neměl jméno, nepotřeboval ho, protože si s ním nikdo nepovídal. Celé dny ležel na posteli a koukal stále do jednoho místa. Bylo mu smutno a často se přistihl, že jeho myšlenky utíkají do říše fantazie.

 Dostala jsem nesmírnou chuť na jahůdky, a jelikož mi před chvíli bylo oznámeno, že naše jahůdky zdárně přečkaly všechny nepříjemnosti a dozrály, vyběhla jsem ven na zahradu, že si jako půjdu nějaký natrhat a rozplývat se nad jejich úžasnou chutí. Jenže jsem vyběhla na zahradu a strnula jsem. Nejdřív jsem nevěděla, co mě tam zaskočilo, ale pak mě to trklo. Mé oči upřeně hleděly na šňůry na prádlo.

 Příroda je pro mě ten nejlepší přítel.

 Nemohla jsem si nevšimnou (na piše.cz, facebooku, icq), že si většina lidí stěžuje na neúnosná vedra, která "sužují" naší milovanou republiku již nějaký den. Nechápu je. Nejdříve si stěžují, že je moc zima, že pořád prší, a když konečně přijde teplo a sluníčko, vadí jim i to.

 Být sám je snazší. Co se změní, když člověk přestane být sám? Ví jaké to je nebýt sám a o to víc bolí, když je opuštěný...