Do České republiky dorazila opravdová zima. A to jsem poznala i sama na sobě a hlavně dneska.

Sněží, všude snížek... bílo, mokro, chladno. A nějak mi to ani nevadí. Nesnáším mrazy, kdy mám pocit, že zamrznu na místě, ale snížek mám ráda. Mrzí mě, že nemám zimní vybavení v oblečení-vyběhla bych ven a jen tak se válela ve sněhu. Mrzní mě, že neumím lyžovat a lyže ani nemám-popadla bych je a vyrazila do Hlinska řádit na svahu. Mrzí mě, že nemám na blízku nikoho, kdo by vzal brusle a šel se mnou na rybník-vyhrabala bych ty svoje a po letech na ně stoupla.

Vánoce jsou pryč a mně se s Vánoci vrátila naděje. Naděje, že to zvládnu a že příjde něco nového, pro mě dobrého! Tak nějak doufám, že to pro mě nebude jenom naděje, ale že se stane i něco na co si budu moct sáhnout. Jen se bojím, abych to nepokazila... znám svoji protivnost a nálady občas na zabití, ale je to mojí součástí! Tak abych to ale nezakřikla!!!

A sakra lidičky, všimli jste si toho už taky? On je prosinec? On UŽ je prosinec. To snad není možný, rok 2009 na spadnutí. Vždyť před chvílí bylo září, kdy jsme šla zase po dvou měsících do školy s tím, že zase celých 10 měsíců se neskutečně povleče.

Člověk žije, dokud nezemře. Uspokojuje své základní životní potřeby, spí, jí, pracuje, učí se, ... říká se že prostě žije! I když leží nemocný na smrtelné posteli, tak prý žije. Ano, to je jeden význam slova žít. Ten druhý, o kterém chci psát, je ale radostnější. ŽÍT znamená žít aktivě, užívat si života nebo říkejte si tomu jak chcete.

Co se dělá, když jsou dva lidi k sobě přitahováni, ale nemohou to dát dohromady, protože je tam moc překážek? Sedí se a vzdychá se... jednoho dne to všechno oba začnou brát jako sice fakt, ale hledají jiné priority. Jo, tak tohle prožívá spousta z nás a opravdu to není lehký. Nejhorší je, když se pes utrhne ze řetězu, třeba pomocí alkoholu a všechno zapírání jde najednou napovrch. Je to těžké, ale člověk se s tím musí naučit žít, člověk časem otupí. Mezilidská chemie je složitá věc a vyhrává ten, který se jí naučí aspoň z části ovládat...ovšem, dokáže tohle někdo?

(Trocha nočního přemýšlení;-))

Jako většina holek jsem i já měla přání, dostat pod stromeček panenku. Měla jsem jednu nebo dvě, se kterými jsem si hodně hrála, ale pro dítě nikdy hodně není dost. Tak jsem na každý dopis Ježíškovi kromě autíčka na dálkové ovládaní psala i panenku. Autíčko jsem nikdy nedostala, ale jednou jsem rozbalila dárek a vykoukla na mě moje první porcelánová panenka.

Miluji modré oči, jsem do nich blázen.
Možná to zní hodně divně, ale modré oči jsou moje vášeň.