Není to tak dávno, co se mi v hlavě pohnulo kolečko, které zapříčinilo, že jsem si podala pár inzerátů na seznamku lide.cz. Uvědomovala jsem si mírné nebezpečí, které z takovýchto seznamování plynulo, ale já jsem dříve díky takovýmto seznamkách poznala min. dva človíčky, za které jsem teď moc ráda, i když to nedopadlo podle očekávání obou. Hold srdci neporučíš.

"Nasadit přilbu, zapnout baterku, pozor na hlavu a jdeme! Upozorňuji, že vstupujete na vlastní nebezpečí!"

Máma:

"Co tady děláš?

No jaký mňau...?

Tady nemáš co dělat!"

Potkala jsem ve vlaku jednoho kluka. Usmál se mě, já se usmála na něho. Po chvíli si ke mně přesedl. Představil se a já udělala totéž. Povídali jsme si a povídali, krásně se s ním povídalo. Zadívala jsem se do jeho očí, měl je hezké. Pak nastala výstupní stanice nás obou. Vystoupili jsme spolu, řekli si "ahoj". V té chvíli mi bylo jasné, že už ho nikdy neuvidím. Omyl. Když jsem nastupovala do zpátečního vlaku, smál se na mě z protějšího vlaku. Usmála jsem se, nastoupila do toho svého a každý jsme jel na jinou stranu. Teď si sem jistá, že už ho nikdy neuvidím, i když bych ho ráda viděla. Milý kluk to byl a příjemně se s ním povídalo.

The end

5 minut sem, 5 minut tam. Nikdy jsem to neřešila. Když mi někdo řekl, že mám 5 minut počkat, automaticky jsem to brala jako: "počkej chvilku, hned jsem tu". Jednoduše jsem to neřešila. Okolnosti mě ale nutí, 5 minut řešit téměř každý den. Díky tomu jsem si uvědomila, že 5 minut je vážně vělmi krátká doma a člověk za tu chvilku nemůže nic stihnout. Taky se mi potvrdilo, že když někdo řekně za 5 minut jsem u tebe, nikdy to nedodrží... ono to není ani možný.

Jo, jo, jak už jsem psala. Jsem sama v Praze. Dneska vlastně celý dopoledne, ale už za chvilku sednu na metro a pojedu ve všemi věcmi do divadla a pak následně na vlak a home! Sice se mi tu líbí, a zjistila jsem, že mně ta samota vcelku vyhovuje, ale doma je doma. Už se těším na svoji postýlku, Suzinku, a svůj počítač.

Ležím sama v cizí posteli, v cizím bytě, v cizím městě. Jsem sama v prázdném bytě v Praze. Připadám si jako kdybych tu žila už dlouho, sama, v Praze. Já se už tady v tomhle cizím městě chovám a cítím jako doma. Dokážu se vyznat v místním MHD, dopravit se z jednoho místa na druhé bez větších potíží. Znám tu pár lidí z celé Prahy. Mám byt sama pro sebe. Je to zvláštní pocit.

Včera jsem musela přerušit svoje učení (který je mimochodem úplně na prd poslední dobou), vzít kbelík od česneku a jít sbírat švestky.