Máma:

"Co tady děláš?

No jaký mňau...?

Tady nemáš co dělat!"

Potkala jsem ve vlaku jednoho kluka. Usmál se mě, já se usmála na něho. Po chvíli si ke mně přesedl. Představil se a já udělala totéž. Povídali jsme si a povídali, krásně se s ním povídalo. Zadívala jsem se do jeho očí, měl je hezké. Pak nastala výstupní stanice nás obou. Vystoupili jsme spolu, řekli si "ahoj". V té chvíli mi bylo jasné, že už ho nikdy neuvidím. Omyl. Když jsem nastupovala do zpátečního vlaku, smál se na mě z protějšího vlaku. Usmála jsem se, nastoupila do toho svého a každý jsme jel na jinou stranu. Teď si sem jistá, že už ho nikdy neuvidím, i když bych ho ráda viděla. Milý kluk to byl a příjemně se s ním povídalo.

The end

Mým osudem je zůstat sama, jako kůl v plotě a vážně mi to začíná vadit, ale copak mám předstírat lásku? Přestávám věřit těm pohádkám, že jednou někdo příjde, kdo mi změní život i pohled na svět. Kdo mi rozbuší srdce jen tím, že se na mě podívá. Asi žiju moc ve svý fantazii. Jo, možná má pravdu, možná, že kdybych s potenciálními partnery trávila hafo času, tak to nějak příjde samo, ale nebyl by to pak spíš zvyk?
Proč všichni okolo mě si dokáží najít spřízněnou duši a já už pár let jenom lítám z jedný strany na druhou, jako puk po ledě a při každém úderu hokejkou pociťuji silný a bolestivý náraz? Já vím, že nejsem normální, ale copak už mě konečně někdo přesvědčí, že je to právě ON?! Umím akorát ubližovat!

* Omlouvám se*

5 minut sem, 5 minut tam. Nikdy jsem to neřešila. Když mi někdo řekl, že mám 5 minut počkat, automaticky jsem to brala jako: "počkej chvilku, hned jsem tu". Jednoduše jsem to neřešila. Okolnosti mě ale nutí, 5 minut řešit téměř každý den. Díky tomu jsem si uvědomila, že 5 minut je vážně vělmi krátká doma a člověk za tu chvilku nemůže nic stihnout. Taky se mi potvrdilo, že když někdo řekně za 5 minut jsem u tebe, nikdy to nedodrží... ono to není ani možný.

Proč když jsem četla New Moon, proč mi to tak připomělo sebe samu? Téměř celá kniha je o tom, jak se Bella srovnává s nešťastnou láskou. Edward ji opustil(byť s dobrým záměrem, který ale Bella nevěděla) a Bela se ponořila do svého depresivního světa, kde týrala sama sebe. Pak potkala (resp. poznala ho blíže) Jacoba-skvělý, hodný, milý, ale nedokáže se do něho zamilovat. Má ho ráda a moc, ale v

Včera jsem byla na Carmen. Na tom úžasným muzikálu, do kterého jsem vložila své srdce. Jela jsem s Janou, moji bývalou učitelkou z gymplu. Když se ptala, jaký muzikál ji mám doporučit, neváhala jsem. Carmen složil Frank  Wildhorn-s ním sem se už jednou osobně setkala(a taky jsem se hned ztrapnila).

Tlapka mě upozornila na změnu písma na mém blogu, já však o žádné změně nevím a můj blog na mém počítači v prohlížeci Mozilla vypadá stále stejně. Tlapka však tvrdí opak. Chtěla jsem se vás zeptat, jak vidíte písmo na mém blogu vy, popřípadě jaký máte prohlížeč.

Knížka Stmívání se stala knihou mého srdce. Ne kvůli nějaké naivní představě, že by něco takového mohlo vzniknout, ale hlavně kvůli Belle. Čím víc knihu pročítám, tím víc zjišťuji, že mám s Bellou víc než mnoho společného. Stejné pocity, obavy i touhy. Ztotožnila jsem se s ní. A když k tomu přidám ještě upíry, na které jsem byla dříve víc než ulítlá, představa soužití s upírem, krev, neuvěřitelná krása a síla.