Už je to nějaký ten týden, co se to stalo. Tehdy mě ani nenapadlo, že bych o tom co se stalo napsala na blog. Byla jsem tak vystresovaná a psychicky na dně, že to prostě nešlo. Dneska už je to v pořádku a já cítím povinnost o tom napsat. On si to zaslouží!

Když tak poslouchám příběhy lidí, kteří jsou okolo mě...jejich problém a starosti napadá mi při tom, že já jsem vlastně šťastný člověk. Jen to moje podvědomí tak nevnímá. Proč?

Byly jsme nejlepší kamarádky, všechno jsme si říkaly, známe se od dětství...nikdo, ani rodiče nás nemohli odtrhnout.

Kalendárně jaro už přichází, ale stačí se podívat z okna a všechny naděje na jaro jsou fuč. Sněží, jemný poprašek sněhu, mrze! Copak tohle je jaro?

Jsou lidé, které nenávidím...

Svět nezměním...k tomu nepotřebuji důkaz, to vím! Tak proč mi ten svět pořád nějaký důkazy cpe pod nos! Poslední dobou se dozvídám ne moc hezký novinky ... téměř se mě netýkají, jenže protože já blbá jsem se do tohodle tématu kdysi vložila s pomocnou rukou musím nést následky.

Omlouvám se všem, kterým jsem za uplynulý rok 2008 ublížila. Vím, že přes blog je to moc neúčinné ale já vím, že většinu z vás už nikdy neuvidím a taky vím, že pár z vás sem chodí. Těm co se chci omluvit, to snad poznají.

Občas příjdu na nějaké místo a jediné co mě napadne je "Co tady vlastně dělám?". Stalo se vám to někdy?