Neřadím se mezi nadšence velikonočních svátků ani ze strany náboženské, ani z tradic českých.

 Myslím, že následujících pár fotek mluví za vše...aneb, co můžeme potkat u nás v lese a na zahradě:)

 Mám pocit, že bych měla... měla bych se OMLUVIT. Komu? Mám okolo sebe pár lidí, na které jsem v posledních pár týdnech nepříjemná, zanedbávám je a snad i ignoruju. Ti, kterých se to týká se v tom jistě poznají. OMLOUVÁM SE VÁM ZA TO, JAKÁ K VÁM JSEM.

 Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle. Po, út, stř, čt, pá, so, ne.

 Něco je špatně, něco je jinak. Chce se mi křičet, chce se mi mlátit. Nikdo tu není, nikdo mě nezná. Všichni jen soudí, všichni jen čumí. Každý chce všechno, každý chce štěstí. Mám chtít to samé, mám chtít být jiná?

 Stál na mostě u zábradlí a hleděl dolů, hlavou se mu točila jedna otázka za druhou a on ani na jednu nechtěl odpovědět. Pohnul se, udělal krok vpřed a snažil se přelézt zábradlí. Slyšel, jak se trhá látka, když zavadil košilí o šroub. "Zatracený šroub, teď budu vypadat jak bezdomovec s roztrhaným oblečením," procedil mezi zuby. Přehodil jednu nohu přes zábradlí, ale u druhé se zarazil a povzdechl si: "Tak moc jsem ji miloval," a hleděl na pruhovanou ponožku s hvězdičkami. Stál tam, hleděl do temné vody, s roztrženou košilí a jednou botou.

 Věřili by jste, že se dá zapomenout na přátelství? Ne? Dá, ale nevěřila bych, kdybych to sama nezažila.

První část příběhu zde: pajenka.svetu.cz/21744-vitezstvi-smichu-cast-i.html
Druhá část příběhhu zde: pajenka.svetu.cz/21762-vitezstvi-smichu-cast-ii.html