Tak mám pocit, že mi tenhle blog nějak protéká mezi prsty. Pamatuji si dny, kdy sem přibýval jeden, dva, ale i tři články denně. Jejich kvalita? To už je věc druhá. Poslední dobou to tu nežije, nemám nápady, nic nového se neděje.

 Netuším, jak dlouho jsem tak seděla. Prostě jsem jen seděla a zírala do prázdna, na víc jsem se nezmohla. Uvědomila jsem si, že právě zažívám to, co jsem vždycky chtěla...vzrušení. Celý můj život byl nudný, ale když se konečně začalo něco dít, umírala jsem strachem. Musela jsem se vzpamatovat, prostě jsem MUSELA, za každou cenu!

 Netušila jsem, kdo to je, nebo proč mě sleduje. Věděla jsem jenom to, že jsem nikdy v životě nepocítila takový strach a zároveň touhu žít. Neustále jsem viděla jeho oči před sebou, snažila jsem se vzpomenout i na něco jiného.