Já vám už ani nevím, jestli jsem vám představovala svého nového nejlepšího přítele člověka - LAZY. Pokud ne, učiním tak teď, protože tahle výjimečná potvůrka si to opravdu zaslouží.

 Ach ano, je to tak... stydím se. I já jsem propadla sběratelské mánii supermarketu Albert. Honím se za každou kartičkou a připadám si jako úplný blázen, leč z části to je pochopitelné.

 Tak mi nějak přijde, že jsem strašně nejděčný člověk. Mám všechno, ale přesto mi něco chybí... přátelé. Mám úžasného přítele, který ze mě nespustí oči a mám pocit, že mě až moc rozmazluje, prakticky spolu žijeme; studuju obor, který jsem vždycky chtěla a přesto. Když sedím doma sama a koukám do monitoru svého noťasu začnu přemýšlet. Kde jsou ty časy, kdy jsem měla komu napsat, jestli nepůjde ven, nepokecá. Teď všechno končí jen u psaní si na facebooku nějakých pitomých statusů.

 Žiju ve vesnici, kde je velký statek s koňmi, bohužel jsem ale nikdy neměla příležitost si na koně sednout. Až do teď, není to tak dlouho, co jsem se potkala pár lidí, kteří byli ochotní mě na koně posadit a mít se mnou chvíli trpělivost a pomalu, ale jistě mi vštěpovat základní informace o jízdě na koni.

 Všechno to začalo tak nevinně, tak zvláštně, ale ráda na ty začátky vzpomínám. Zpětně vidím, jak to všechno zapadalo do sebe a jak se náš vztah pomalu, ale jistě vyvíjel. Na to datum asi nikdy nezapomenu. Poprvé jsem HO viděla 25. listopadu 2011.

 Je to zvláštní, jak se mi život otočil vzhůru nohama. Před půl rokem jsem byla sama, hrála a přemýšlela jsem sama za sebe a na nikoho jsem se nemusela ohlížet. Teď?

 Dlouho jsem se už nechlubila svými "uměleckými" fotografiemi, že? Má to svůj důvod, i když není důvodem hlavním. Můj drahý foťák Olympus FE-200 odešel omylem do věčných lovišť a zrovna v jarní dobu, kdy mě chytá fotografická horečka.

 Už je to tak, jsem stará... ano, v tomto týdnu jsem opustila věk náctiletých a přehoupla se do věku "cet". 6. 2. ve 3:25 ráno mi oficiálně přibyl další rok a já se můžu "pyšnit" číslem 20.