Někdy se člověk tak zastaví v běhu věcí, otočí se, usměje se a zjistí, že mu nic nechybí. Nechce to nikde křičet, aby to nezakřiknul, ale stejně má nutkání to vyřvat do světa, aby se pochlubil, že TO konečně přišlo i do jeho mysli. V tu chvíli člověk nemyslí na budoucnost, v podvědomí si je jist, že to jednou skončí a nebude to mít dobrý konec, ale na to nechce myslet, protože právě TEĎ je spokojený a co bude za pár dní, týdnů, měsíců ho NECHCE (raději) zajímat.

 Je tomu už nějaký měsíc, co jsem studentem na vysoké škole a přechodem na jiný systém se mi úplně změnil život. Ne za všechno je přímo odpovědná škola, nicméně k většině důsledkům pomohla vetší, či menší měrou.

 Rok 2011 je definitivně za námi a pro mě to byl rok převelice úspěšný. Zaslouží si pár řádků na tomto již pomalu zapomenutém deníku ze života jedné vesnické holky, která se chce podělit se světem o své myšlenky.

 Už jste se někdy zastavili a řekli si: "O čem to proboha přemýšlím?". Měli jste někdy nutkání udělat něco bláznivého, co by vás možná mohlo pak trpce mrzet? Pokud jste si odpověděli, že ano, tak mi prosím dejte vědět, protože si aspoň nebudu připadat, jak blázen, který si libuje v myšlenkovém sebepoškozování!

 Zdál se mi sen, jenž ukrad mi spaní , že za vstřícnost platíme vysokou daní ...(muzikál Krysař)

 Tři týdny utekly jako voda a já jsem se pomalu, ale jistě začlenila do komunity vysokoškoláků. Ten začátek byl náročný, jak na psychiku, tak na fyzičku. Každý den v tom hektickém městě, každý den v těch přeplněných posluchárnách, jídelnách, tramvajích, metru, ulicích, sprchách, kuchyňce...jediný klid jsem nalezla na koleji na svém pokoji, ale ani to nebylo ideální, neb jsem podvědomě nucena přepisovat svoje zápisky do počítače, abych měla dobrý pocit, že pro tu školu aspoň něco dělám. Brzy mě totiž čeká zkouškové, 7 zkoušek, 3 zápočty...

 Tak se z polovičního (babička vždycky říkala, že jsem poloviční) Pražáka, ze mě pomalu stává úplný. V úterý jsem měla nástup na kolej, dostala jsem svoje vlastní klíče od vchodu a pokoje, který budu obývat ještě s jednou holčinou (medičkou). Pomalu ale jistě se tam začínám stěhovat. Člověk by ani nevěřil, kolik věcí tam budu potřebovat. Vůbec netuším, jak to tam chci všechno nastěhovat. Hold budu muset mít trochu více zavazadel.

 Jak se taková obyčejná procházka může změnit s senzaci. Šli jsme s babičkou na hřbitov, když jsme procházeli mezi hroby, zrak mi zklouzl na temnou skvrnu na bílém náhrodním kameni. Nechápala jsem. Sehnula jsem se a uviděla jsem zázrak. Na hrobě ležel mrtvý lišaj.