Včera jsem udělala kofoláčka číslo jedna, který dostal provizorní jméno John. Dneska jsem vytvořila dalšího kofoláčka, který tentokár nemá jméno žádné, ale už není tak chaotický jako John. Je udělám s jasným úmyslem. Dokonce jsem se mu pokusila vytvořit i srdíčko. Tvary srdce zjistíte až po delším zkoumání, ale podoba tam přeci jenom je. Tak má John brášku a já zase můžu svým rukám dát chvíli oddychu. Byla jsem dnes v Pardubicích na motorce, a tak mě z toho eště trochu bolely ruce, když jsem začínala motat a motat. Jsem umotaná :D

Jak jsem našla návod, začala jsem tvořit. Trochu jsem improvizovala, a tak drátek neodpovídá doporučenému drátku a postup taky nebyl přesně podle návodu. Koukla jsem se na základní fakta a jela jsem už sama. Je to pokusný  "králíček", takže na to i vypadá. Nesjednocen, nemá žádný styl, význam. Prostě jsem jenom zkoušela, zda něco takového dokážu vytvořit. Zjistila jsem, že ano. A můj příští už nebude bez cíle(bude-li nějaký).

Taky vás zaujaly Kofláčci z reklamy na Kofolu.

Tady v okolí houby moc nerostou a když rostou, tak jenom na vyznačených místech a až na podzim. Proto jsem se zatím v letošním roce na houby nevydala, i když bych ráda zase jednou přinesla domů plný koš praváků velkých jak dlaň. Je to totiž úžasný pocit, a taky potom ta smaženice z nich...mňam! Na to, abych si na houby vyjela někam kde rostou, jsem moc líná a vlastně ani nevím, kde by to mělo být. Takže poslušně čekám na podzim, až budu moct vyrazit na ty svá tajná místa.

Jak moc si vážíš života, který ti byl dán jako dar? Ano, život je dar, ale nedostali jsme ho zadarmo. Musíme se proplétat nesnázemi, musíme brečet, ale život umí i dávat. Můžeme se smát, být šťastní. Nic není zadarmo, ani život. Odevzdáváme mu mnohé daně v podobě bolesti. Naší bolesti. A všechno to přikládáme za vinu právě životu. Copak nedokážeme pochopit, že takový je život? Že si taky musí něco brát? Každému jinak? Třeba za to jednou budeme odměněny, ale jen pokud si, i přes to všechno, dokážeme života vážit.

Tradičně sedím doma u PC a koukám do monitoru, kde běhají různé obrázky. Z reproduktorů se line hudba čehosi neznámého. Sedím a přemýšlím co dneska podniknu. Ráno jsem vstala v 10 hodin a šla hned zavářet okurky. Moc tvrdé probuzení, lak do sklenic jsem lila v poloslepu, a podle toho to i vypadalo-většina laku skončila mimo nádobu. Před chvílí jsme skončili a teď prostě jen tak sedím. Plány pro dnešek žádné... pomozte mi vybrat, co bych měla dělat...tu jsou možnosti:

Včera jsem znovu shlédla další film z proslulé ságy SAW. Tentokát díl pátý. Po třetím díle, jsem si říkala, že už na to kašlu. Umřel "Skládačka" a jeho pokračovatelé to všechno jenom kazili, ale nikdy jsem neodolala a před rokem jsem shlédla čtvrtý díl a včera dokonce i pátý. Jistě to každý znáte. Psychopatický seriový vrah, který si hraje se svými obětmi než je zabije. Ale opravdu to je tak? Tihle lidé přeci měli šanci přežít, kdyby jenom chtěli.

Ráda bych vám tu napsala něco inteligentního, ale jelikož já inteligentní nejsem, tak vám taky nic inteligentního psát nemůžu. Proto se omlouvám, za následující článek ;-).