Tak mi nějak přijde, že jsem strašně nejděčný člověk. Mám všechno, ale přesto mi něco chybí... přátelé. Mám úžasného přítele, který ze mě nespustí oči a mám pocit, že mě až moc rozmazluje, prakticky spolu žijeme; studuju obor, který jsem vždycky chtěla a přesto. Když sedím doma sama a koukám do monitoru svého noťasu začnu přemýšlet. Kde jsou ty časy, kdy jsem měla komu napsat, jestli nepůjde ven, nepokecá. Teď všechno končí jen u psaní si na facebooku nějakých pitomých statusů.

 Žiju ve vesnici, kde je velký statek s koňmi, bohužel jsem ale nikdy neměla příležitost si na koně sednout. Až do teď, není to tak dlouho, co jsem se potkala pár lidí, kteří byli ochotní mě na koně posadit a mít se mnou chvíli trpělivost a pomalu, ale jistě mi vštěpovat základní informace o jízdě na koni.

 Všechno to začalo tak nevinně, tak zvláštně, ale ráda na ty začátky vzpomínám. Zpětně vidím, jak to všechno zapadalo do sebe a jak se náš vztah pomalu, ale jistě vyvíjel. Na to datum asi nikdy nezapomenu. Poprvé jsem HO viděla 25. listopadu 2011.

 Je to zvláštní, jak se mi život otočil vzhůru nohama. Před půl rokem jsem byla sama, hrála a přemýšlela jsem sama za sebe a na nikoho jsem se nemusela ohlížet. Teď?

 Praha je krásné, stověžaté, majestatní hlavní město České republiky. Kdo by kdy neslyšel o její slávě a kráse. Když si odmyslíte městský život a spěch, je to dobré místo pro život. Já tu přebývám po většinu týdne už od října. Po tom, co jsem si koupila nový foťák jsem ho musela vyzkoušet i v trochu pro mě netradičním prostředí pro focení. A tohle z toho vzniklo.

 Dlouho jsem se už nechlubila svými "uměleckými" fotografiemi, že? Má to svůj důvod, i když není důvodem hlavním. Můj drahý foťák Olympus FE-200 odešel omylem do věčných lovišť a zrovna v jarní dobu, kdy mě chytá fotografická horečka.

• - Já jsem se strašně změnila, dělám věci, které jsem dřív nemohla snést a ještě se mi to líbí. Je to absurdní, ale třeba ještě před pár měsíci jsem nemohla mít v posteli ani plyšáka, prostě jsem s ním neusla, musel pryč. Nebo jsem nejradši byla sama, utíkala jsem od všech lidí, pokud jsem nemusela, tak jsem se neukazovala. A teď?
  [ Pokračování článku ]

 Je tomu asi 14 dní, co na přítelům nos uprostřed noci přistála lampička z poličky u mé postel. Samozřejmě za to mohla postel, jak jinak, a tak se stalo, že po mém dlouholetém skuhrání, že POTŘEBUJU novou POSTEL jsme se s přítelem rozhodli, že se do ní dáme.