Už je to tak, jsem stará... ano, v tomto týdnu jsem opustila věk náctiletých a přehoupla se do věku "cet". 6. 2. ve 3:25 ráno mi oficiálně přibyl další rok a já se můžu "pyšnit" číslem 20.

 Někdy se člověk tak zastaví v běhu věcí, otočí se, usměje se a zjistí, že mu nic nechybí. Nechce to nikde křičet, aby to nezakřiknul, ale stejně má nutkání to vyřvat do světa, aby se pochlubil, že TO konečně přišlo i do jeho mysli. V tu chvíli člověk nemyslí na budoucnost, v podvědomí si je jist, že to jednou skončí a nebude to mít dobrý konec, ale na to nechce myslet, protože právě TEĎ je spokojený a co bude za pár dní, týdnů, měsíců ho NECHCE (raději) zajímat.

 Je tomu už nějaký měsíc, co jsem studentem na vysoké škole a přechodem na jiný systém se mi úplně změnil život. Ne za všechno je přímo odpovědná škola, nicméně k většině důsledkům pomohla vetší, či menší měrou.

 Rok 2011 je definitivně za námi a pro mě to byl rok převelice úspěšný. Zaslouží si pár řádků na tomto již pomalu zapomenutém deníku ze života jedné vesnické holky, která se chce podělit se světem o své myšlenky.

 Hledá se muž, jenž měl by mě rád:

Chybí mi to, co jsem nikdy nezažila.

 Už jste se někdy zastavili a řekli si: "O čem to proboha přemýšlím?". Měli jste někdy nutkání udělat něco bláznivého, co by vás možná mohlo pak trpce mrzet? Pokud jste si odpověděli, že ano, tak mi prosím dejte vědět, protože si aspoň nebudu připadat, jak blázen, který si libuje v myšlenkovém sebepoškozování!

 Zdál se mi sen, jenž ukrad mi spaní , že za vstřícnost platíme vysokou daní ...(muzikál Krysař)