Tři týdny utekly jako voda a já jsem se pomalu, ale jistě začlenila do komunity vysokoškoláků. Ten začátek byl náročný, jak na psychiku, tak na fyzičku. Každý den v tom hektickém městě, každý den v těch přeplněných posluchárnách, jídelnách, tramvajích, metru, ulicích, sprchách, kuchyňce...jediný klid jsem nalezla na koleji na svém pokoji, ale ani to nebylo ideální, neb jsem podvědomě nucena přepisovat svoje zápisky do počítače, abych měla dobrý pocit, že pro tu školu aspoň něco dělám. Brzy mě totiž čeká zkouškové, 7 zkoušek, 3 zápočty...

 Tak se z polovičního (babička vždycky říkala, že jsem poloviční) Pražáka, ze mě pomalu stává úplný. V úterý jsem měla nástup na kolej, dostala jsem svoje vlastní klíče od vchodu a pokoje, který budu obývat ještě s jednou holčinou (medičkou). Pomalu ale jistě se tam začínám stěhovat. Člověk by ani nevěřil, kolik věcí tam budu potřebovat. Vůbec netuším, jak to tam chci všechno nastěhovat. Hold budu muset mít trochu více zavazadel.

 Jak se taková obyčejná procházka může změnit s senzaci. Šli jsme s babičkou na hřbitov, když jsme procházeli mezi hroby, zrak mi zklouzl na temnou skvrnu na bílém náhrodním kameni. Nechápala jsem. Sehnula jsem se a uviděla jsem zázrak. Na hrobě ležel mrtvý lišaj.

 Je 10. září 2011. Toho jste si jistě všimli i beze mě, ale já tady teď na to koukám a vzpomínám. Minulý rok jsem už byla ve škole. Byla jsem celá zdeptaná pocitem, že za pár měsíců maturuji a že budu muset udělat zase jedno velké životní rozhodnutí. Bála jsem se toho, co bude a netušila jsem, jak se na to mám připravit a jestli to vůbec zvládnu. Říkala jsem si jediné, buď z toho všeho výjdu

 Tak mám pocit, že mi tenhle blog nějak protéká mezi prsty. Pamatuji si dny, kdy sem přibýval jeden, dva, ale i tři články denně. Jejich kvalita? To už je věc druhá. Poslední dobou to tu nežije, nemám nápady, nic nového se neděje.

 Vážení a milí,
jistě jste si všimli, že můj blog prošel proměnou. (Pokud ne, stiskněte F5)

 Netuším, jak dlouho jsem tak seděla. Prostě jsem jen seděla a zírala do prázdna, na víc jsem se nezmohla. Uvědomila jsem si, že právě zažívám to, co jsem vždycky chtěla...vzrušení. Celý můj život byl nudný, ale když se konečně začalo něco dít, umírala jsem strachem. Musela jsem se vzpamatovat, prostě jsem MUSELA, za každou cenu!

 Netušila jsem, kdo to je, nebo proč mě sleduje. Věděla jsem jenom to, že jsem nikdy v životě nepocítila takový strach a zároveň touhu žít. Neustále jsem viděla jeho oči před sebou, snažila jsem se vzpomenout i na něco jiného.