Nejspíš jsem naštvaná na celý svět, na život, na osud, který si se mnou hraje, jako si hraje vítr s chmýřím.

Už je to nějaký ten týden, co se to stalo. Tehdy mě ani nenapadlo, že bych o tom co se stalo napsala na blog. Byla jsem tak vystresovaná a psychicky na dně, že to prostě nešlo. Dneska už je to v pořádku a já cítím povinnost o tom napsat. On si to zaslouží!

Když tak poslouchám příběhy lidí, kteří jsou okolo mě...jejich problém a starosti napadá mi při tom, že já jsem vlastně šťastný člověk. Jen to moje podvědomí tak nevnímá. Proč?