Ano je to tak. Dneska jsme se ve škole s kamarádkou bavili o tom,co vlastně je být věřící...abych upřesnila...být věřící v Boha. Zapřemýšlela jsem nad sebou a vzpomněla jsem si, že i já jsem byla kdysi věřící.

Nemám dobrou náladu...nevím, jak dál. V mé blízkosti se někdo moc trápí a já cítím beznaděj.

Chtěla bych pomoct ale nevím jak.

Připadá mi, že to tak pro mě je asi nejlepší. Když jsem sama jsem svá,když jsem sama,nemusím odpovídat na hloupé otázky. Můžu si dělat co chci.Když jsem sama,můžu si na plné pecky pustit ať už muzikály nebo vážnou hudbu a nikdo mi neříká, že jsem ze staré školy. Nikdo mi neříká, jak se mám chovat!

Začala škola a já se zase cítím ve své kůži. Nevím čím to je.Trochu mě mrzí, že ty prázdniny skončily a že já prostě už nebudu mít tolik času na Prahu,na lidi v ní, které mám moc ráda. Celá ta doba, která je přede mnou mě děsí, příjde mi, že to bez nich nevydržím.