Právě jsem se vrátila od plačící babičky. Pláče, sténá... zemřela ji její kamarádka. Když přišla byla jsem doma sama, nikdy mi nešlo utěšovat... nevěděla jsem co říci. Byly velké kamarádky i přes to, že se dlouho neviděli díky zdravotnímu stavu obou. Kamarádka prý na tom byla špatně, byla pomatená, možná je to pro ní záchrana. Ale jak to říci babičce, nevidí nic jiného, než že přišla o kamarádku, která byla dokonce mladší než ona. Já se jí nedivím, viděla bych to stejně. Sama je trochu pomatená, to dělá to stáří. Čím je člověk straší tím se vrací mozkem do období, kdy byl batole až nakonec místo narození umře. Je to pochod zpět. U každého je to jiné. Tato babička má pomatené myšlení ale vše to začalo mozkovou mrtvicí, druhá babička je v pořádku ale již také je na ní znát, že nemá ,,čisté,, myšlení. Obě už dosáhly 80tého roku. Stáří si nevybírá, stáří přichází!

Jak mám ale vysvětlit zralému člověku/ malému dítěti/ , že je lepší že odešla, že se má tam v nebi lépe... Jak jí mám říci, že se již nikdy neuvidí...

Zase jsem zažila úžasný ač vyčerpávající víkend. Ale nelituji toho, akorát jsem si řekla, že se tady nesmím moc rozepisovat, protože by to asi nikdo nečetl ale tak stručně vám to tu načrtnu.

Ve škole jsme měli besedu s nevidomými, měli jsme na to napsat ,,posouzení,, prostě takovou reportáž nevím. Je tu už déle ale text jsem našla teď. Dám ho sem... řeknete mi na to názor?