Měsíc se s měsícem sešel, týden s týdnem, den s dnem....a čas plyne...

 Vím, že na to nemám... a je těžké přesvědčit se o opaku, když máte nízké sebevědomí.

 Každý má možnost volby? Pche...jo, má...ale proč musí být strašně těžký se rozhodovat. Člověk je odsouzený ke svobodě...odsouzený k rozhodování, říkají příznivci existencionalismu. Není to tedy výhra, ale prohra? To, co se v některých chvílích může zdát jako veliká výhoda vás v jiném okamžiku srazí na kolena. Četli jsme Sofiinu volbu? Dostali jste se až k její finální nejtěžší volbě? Jedno, nebo druhé dítě? Nebylo by pro Sofii lepší, kdyby bylo rozhodnuto za ní?

 Byla krásná teplá jasná noc a ona seděla a dívala se na měsíc v úplňku. Cítila, že to není noc jako každá druhá, vnímala napětí ve vzduchu, které způsoboval ten bílý kulatý míč na temném nebi. Milovala ty noci, kdy mohla sedět venku a přemýšlet. Přemýšlela o sobě, co se s ní děje, jak se mění. Občas s sebou prudce trhla, když si vzpomněla na bolest, kterou nedávno cítila. Nebyla to jenom bolest fyzická, ale i psychická. Stále dokola ji před očima běhaly obrazy toho dne, kdy se všechno změnilo...kdy se čas zastavil ...

 První, co si ze svého zatím krátkého života pamatuji, jsou chvíle, kdy jsem byla ještě u maminky v bříšku. Tam mi bylo fajn. Bylo tam teplo, hlad jsem neznala a jen jsem spala, ale jednoho dne mě maminka už odmítala opečovávat v bříšku a já musela ven. Nechtěla jsem, spírala jsem se, ale bylo to marné. Stejně jako moji sourozenci i já jsem se najednou ocitla v studeném a světlém prostředí.

 Docela ráda bych si hodila dovolenou od prázdnin. Jen na týden skočit do školy a zas toho mít plný zuby, pak jen zase hezky pokračovat v prázdninách. Potřebovala bych to jako sůl. Nemám pojem o čase, o dnech, měsících... život mi protéká mezi prsty a já jen tak sedím, koukám... nikam se mi nechce, nic se mi nechce...

 Je tady vlastně vůbec ještě někdo, kdo si pamatuje začátky tohoto blogu? Byly strašné. Můj blog je starý přesně 844 dnů (ke dni 14. 8. 10), to je mnoho dnů. A začátek měl barvu... černou. Celou dobu svůj blog ladím do tmavších barev (prostě se mi to líbí), ale dřív to byl i odraz mého podvědomí, mých pocitů. Ano byla jsem jedna z těch, kteří stále litovali sami sebe, stěžovali si jak je svět hrozný a neměli z ničeho radost. A proto vlastně vznikl i tento blog, měl mi umožnit vypsat se z toho všeho a třeba i najít někoho podobného...stalo se.

 Kdysi jsem v olympiádě z českého jazyka (jen tak mimochodem, to byl propadák) psala slohovku na téma "Kdybych měla křídla...". Tehdy jsem psala o přátelích, rodině a o těch, které mám ráda. Nápad dobrý, ale slohovka jistě skončila katastrofálně. Dneska mě ale napadlo, co kdybych vážně měla křídla...opravdová, opeřená, schopná unést mě...kam bych letěla, co bych chtěla vidět...