Chtěla bych ze sebe umět shodit všechny ty zábrany, co v mém mozku mám a naplno si užívat života. Co je na tom tak téžkého?
Nic, jenom podvědomí to vidí jinak. Prosím trpělivost se mnou, jinak se moje podvědomí lekne a já budu donucena utéct... :(

... už ani nevím, proč se tenhle zvyk v naší rodině drží, ale vím, že se tu drží již odjakživa. Už jako malá jsem celý Štědrý den neměla v hlavě nic jiného, než nešáhnout na ten vypínač. Samozřejmě jsem to často porušila (možná proto mám teď takovou smůlu). Často jsem si to ale brzo uvědomila a hned zhasla, leč to už nepomůže.

Vánoce? Pche...zejtra? Hm... Ještě včera jsem si zašla na pár hodin do školy, stálo to za to... divadlo v podání našeho učitelského sboru, vánoční koledy z úst účitelů, čajíček ve školní čajovně, doma nepřijemné překapení... ale což, i tomu jsme se nakonec zasmáli. Tak nějak mám v duši klid a mír a o tom ty Vánoce přeci jsou...

Dneska jsem poprvé vyměnila motorku za auto a zajela si první neoficiální jízdu svého života v tomto dopravním prostředku. Ze začátku mírně stresující, ke konci trochu akční, ale jinak musím říct, že jsem si stála obstojně.

Díky tomu, že ve čtvrtek začínám ve škole v 7 a končím o půl 12 a spojení jsou přímo tragická, rozhodla jsem se naposledy vytáhnout svoji motorku v tomto roce. Jak se ukázalo, dobrá volba to nebyla. Moje poslední jízda v tomto roce, mohla být poslední úplně.