Minulý víkend byl náročný, hlavně fyzicky. 50 km, 4 nohy, 9 hodin. Tak dlouhá je vyjížďka z Třebosic do Smrčku, takzvané vyhánění dobytka na jaře.

Jak byl rok 2013 vcelku klidný, tak si to vynahradil v závěru mnoha nepříjemnými a stresujícími událostmi. Prosinec 2013, hlavně období okolo Vánoc se mi zapsalo velmi hluboko pomyslnou černou tuží do srdce, ale i do mé mysli.

 alias prase divoké je ten důvod, proč se v posledních měsích bojím chodit do lesa. Okolo naší vesnice jsou prakticky jenom lesy, a v lese, jak známo, žijí (mimo jiné) divočáci. Na tom by nebylo nic zvláštního, ani nebezpečného, kdyby nebyli přemnožení a čím dál tím víc drzí.

 Když pozorujete, jak život z těla utíká a jak všechno, co jsem až do té doby znali se mění v pouhou vzpomínku, začnete si uvědomovat, jak všední starosti jsou nicotné a jak se celý čas zabýváte zbytečnostmi.

 Začněte jezdit na koni!

 Přes zimu se plánoval Island, ale nakonec na něj nevyšly peníze, tak jsem si s přítelem řekli, že bychom mohli zkusit pověstné Chorvatsko, kam každé léto proudí davy Čechů. Prostě jsem jenom tak chtěla vidět, co na tom Chorvatsku všichni mají. Plán byl jasný, dojet na místo, přespat a přejíždět pokud možno celý týden po různých koutech Chorvatska.

 Přemýšlím... že si založím blog, někde jinde a nějak jinak. Mám na myslí fotoblog ... jak jinak.

 Dnešní parný den svádí na focení, kde se dá využít jasného světla slunce a hraní si fotografa. Opět jsem na tělo nasadila zasloužilý Biotar 2/58 a přítele jsem donutila vzít si po letech do ruky bublifuk.