Konečně jsem si udělala v hlavě pořádný jasno. Věřte, že ten probrečenej den stál za to a nelituju toho. Vlastně jsem zjistila, že si opravdu za všechno můžu sama. A to mě podrželo nad vodou, protože s tím i něco sama můžu udělat. Doufám, že jestli to čtou ti, kteří tohodle zmatku byli zúčastěni, tak mě pochopí ze všech stran. Myslím, že jsem dobře popsala svoje chyby- proč, co atd. Teď jen čekám na odpověď.

Poprvý za život jsem si jistá, že tuhle situaci zvládnu!

Jsem sice pubertální, hrozná, sobecká kráva ale vím, že s tím můžu něco dělat!

(Nepřipomíná vám to optimistu?)

*Jo a dneska jsem jela 190km/h na motorce a mám euforii ... ti co se mě snaží zabít, by měli mít radost, a to že vás je dost! Takže jsme vlastně udělala radost některým lidem. No supeeer!*

PS:Obrázek pouze ilustrační :D,pro ty co nevědí "vo co gou" neřešila bych ho, prostě se mi líbí!

Nikdy jsem neměla období, abych brečela. Dokonce i když jsme se loučili s devítkou, všichni brečeli ale já ne. Když jsem se rozešla se svým prvním opravdovým klukem, neukápla ani kapka slzy.

Už zase jsem udělala jednu fatální chybu... už to možná začínám ovládat, už možná vím jak na to. Ale za jakou cenu, za cenu, že ubližuju těm, na kterých mě záleží?

Každé dítě vyrůstá na určité myšlence, představě, která ho provází až do dospělosti. Pak se myšlenka vytratí. Možná se na ní zapomene. Kdo ví.

Už nějakou tu dobu, přibližně asi měsíc, mě provází jeden okruh myšlenek, které mě naprosto změnily život a pohled na svět. Zažínám být čím dál tím víc být pesimista.

Každý z nás má na tohle jiné hranice. Pro někoho je přítel ten, který je mu sympatický, pro někoho je to někdo kdo pro něho něco dělal. U někoho trvá roky, než může někoho nazvat pravým přítelem. Někdo to dokáže po prvním setkání. Pravý přítel je někdo, kdo ti je nejblíže, pokud nepočítám rodinu. Ale i tu někdy převyšuje.